Jednou řež, dvakrát měř

9. listopadu 2009 v 20:46 | M.o.n.i.k.a |  Jednorázovky
Jedna z povídek, kterou jsem se účastnila v literární soutěži :-)

Doufám, že se vám bude líbit;-).

Vaše M.o.n.i.k.a


Ráda bych vám převyprávěla příběh, který nebýt mne, tak by ho nikdo neznal. Každý si myslí, jak jsou rčení chytrá a jak by se jimi měl každý řídit. Já jsem názoru jiného a to, že mohou pořekadla zabíjet, tudíž by měla být dětem do osmnácti let zakázána. A nyní k příběhu.

Bylo, nebylo v jednom pustém lese žil starý a ošklivý muž se svou mladou, krásnou ženou. On nebyl z těch přespříliš moudrých a ani se nesnažil tak vypadat, ba ani ona nepatřila k nejchytřejším, přeci ale měla v něčem navrch, ona se na to tvářila… Ani jeden příliš neoplýval láskou k tomu druhému. Asi si právě říkáte, co je potom vedlo ke společnému životu? Tak já vám to povím. Byla to vášeň. Nikterak vášeň k muži, či k ženě, nýbrž k tomu třetímu - k penězům. On je miloval a ona je zbožňovala. On je vydělával a ona rozhazovala… No ostatně, byla to domácnost na svou dobu moderní, což?

Muž, říkejme mu třeba Jiří, vlastnil obrovskou dřevozpracující firmu, jedinou široko daleko. Všichni věděli, že je to vydřiduch, a že každého okrade do poslední věci, co má. Boháče, že obere do posledního čtvrťáku a chudáka připraví i o spodky. Nikomu se to nelíbilo, ale všichni se chtěli naoko stát jeho přáteli nebo si ho alespoň naklonit. Nemusím snad dodávat, že po žádných přátelích netoužil, jediné, jež měl, byli ti papíroví.

Jako každé ráno se Jiří vzbudil ráno v sedm hodin, aby se opláchl pod studenou vodou a usedl ke stolu, kde vyčkával, až se probudí jeho žena a připraví mu snídani a čerstvou kávu se čtyřmi cukry, jak to měl rád. Když se tak stalo a on se nasnídal, vzal si svačinu, jíž mu manželka přichystala a zamručel cosi jako Sbohem, v odpověď mu přišlo pouhopouhé, Dvakrát měř, jednou řež, jinak také slogan, který měl co dočinění s názvem jeho firmy. V malé chodbičce se ještě podíval na kalendář a zjistil, že má tečku již u devatenáctého dne, znuděně pokrčil rameny a tvář se mu zkřivila do lhostejné grimasy a nastal čas k odchodu. Jistým krokem si to rázoval ke své dílně.

Jakmile byl téměř na místě, počal lovit klíče v kapse u kalhot. Odemkl si vrata a vešel dovnitř. Přesně jak očekával, jeho pracovník ve zkušební době měl opět zpoždění a to mu hrálo do karet. Uložil si svačinu na obvyklé místo a odkryl plachtu z nástrojů, které ke své práci používal. Vytáhl si prkýnka, jež měl rozřezat na navlas stejné plaňky na plot. Byla to slušná zakázka pro právě přistěhovaného velkostatkáře a plot měl v budoucnu ohraničovat statkářův nově nabytý pozemek. Vytáhl si metr a každý úsek dvakrát přeměřil, jak měl ve zvyku, až pak se teprve dal do rozřezávání. Pevně zatáhl za lanko, jež dávalo povel ozubenému kotouči, aby se rozeběhl. Kolo se roztočilo a Jiří vsunul dřívko na dosah ozubení. Dřevo spílalo, ale jemu to přišlo jako rajská hudba, kterou miloval nejvíce hned po chrastících či šustících penězích. Až po deseti plaňkách se konečně dostavil jeho pracovník, který měl dnešním dnem končit.

"No kde se loudáš, kůže líná?" počal zostra Jiří.

"Já, já, víte, šéfe, já se omlouvám, ale, ale…" soukal ze sebe

"Poslouchám, co ty?" Jiří byl dočista dopálen. Pracovníci, které najímal, byli vždycky drzí, ale že až takhle? Přijít pozdě a ještě si ani nevymyslet výmluvu…

"Víte, já, nám se zasekly dveře a…"

"A víš ty co? Mne to ani nezajímá. Máš poslední šanci, jestli dneska něco zkazíš, ať to bude cokoliv, tak máš padáka!" přerušil ho Jiří a vytáhl si nové plaňky. Opět je dvakrát naměřil a zatáhl za lanko, kolo se rozeběhlo, a však už to dál znáte. Jenže teď se stalo něco, co se normálně stávalo několikrát denně. Stoj se zasekl a ne a ne se pohnout. Jiří toho využil a koukal na Hanuše, jak měří plaňky. Hanušovi všechno strašně trvalo, jak se snažil, aby byl precizní, ale dnes se mu klepaly ruce, jak se snažil pracovat co nejrychleji a nejefektivněji. Zapomněl však na jednu zásadní, vlastně nejzásadnější, věc, a to měřit vše dvakrát, jak kázalo jejich heslo a všeobecně známé pořekadlo: Dvakrát měř, jednou řež. To se stalo oběma osudným.

"Hanuši, sbal si svoje fidlátka a odejdi! Kolikrát ti mám říkat naše heslo? DVAKRÁT MĚŘ, JEDNOU ŘEŽ!" křikl na nešťastníka Jiří. Ve věci, co se týkala měření a řezání byl nekompromisní. Jeho heslo bylo zažité a on byl mimo jiné pověstný tím, že ho striktně dodržoval a od svých zaměstnanců očekával to samé.

Hanuš byl tak zaskočený, že ani nevěděl, jak se jmenuje. Jen si tiše mumlal ono heslo: Dvakrát měř, jednou řež.

"No šup, co jsem řekl," napomenul ho znovu Jiří a nahnul se nad kolo, které bylo zaklíněné odpadem.

Hanušovi oči se počaly zaplňovat slzami, které mu brázdily tvář. Přes slzy ani neviděl, a jak šel téměř poslepu, nevšiml si Jiřího nohy a zakopl o ni. Rukama se pevně chytl lanka a tak za něj zatáhl.

"Promiňte, šéfe," zamumlal a otočil se jeho směrem. Kolo právě naplno běželo a mužovo bezvládné tělo bylo zalité krví. Koukl se na stůl a uviděl šéfovu hlavu, jak se koulí po zešikmeném stole. Jiřího poslední věta byla: Dvakrát měř a jednou řež, a ta se mu také stala osudnou. A jestli jeho hlavu nikdo nezastavil, tak se bezvládně koulí do dnes a i vy můžete spatřit, že má rty stažené do písmene 'ř'.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama