Hrnec plný zlata na samotném konci?

25. června 2008 v 17:36 | M.o.n.i.k.a |  Jednorázovky
Ahoj drazí čtenáři,
jelikož to tu i po delším slibování stále zeje prázdnotou, rozhodla jsem se, že uveřejním jednorázovku, s níž jsem uspěla v jedné ze soutěží vyhlášených Ústeckou knihovnou. Není ze světa HP, jde čistě o mou smyšlenou práci a o mou (ne)schopnost neobyčejně dlouho popisovat jeden mizerný okamžik...
Próza je kompletně celá smyšlená, nikdy se mi nic z toho nestalo, v pokoji uklizeno nemám a sestru Adélku taky ne=)
Tak doufám, že touto povídkou nepohrdnete a teď už (hurá) do čtení=)
Vaše M.o.n.i.k.a

Bylo krásné pobouřkové počasí. Teplý vzduch se držel u země a do pokoje mi proudil vlhký vzduch, který byl cítit dešťovou vodou.

Ještě před chvílí z nebe padaly neposedné kapky. Zrovna když jsem šla ze školy. Chtěla jsem jít ven s kamarádkami, ale nakonec to padlo, protože jsem musela být doma a hlídat svou mladší sestru. Ta nyní klidně oddychovala v pravidelných intervalech ve své posteli. Poklidila jsem a dala plyšáky do košů vyhrazených pouze pro hračky, s nimiž si to malé číslo hraje. Tímto skončily veškeré mé povinnosti.

Lehla jsem si do postele a ze školního batohu vytáhla knihu, kterou jsem měla právě rozečtenou. Položila jsem ji na polštář a podle záložky ji otevřela tam, kde jsem naposledy přestala. Začetla jsem se mezi řádky jinak mimořádně poutavé knihy. Oči mi klouzaly po řádcích, ale po chvíli jsem se přistihla, že vůbec knihu nevnímám, že jsem myšlenkami zcela jinde a textu věnuji pouze minimální pozornost. Znovu jsem se začetla a pokoušela se udržet koncentraci na autorova slova. Nepovedlo se. Zraky mi pouze bezvládně klouzaly po stránce, ale mysl to nepobírala a já z toho, co jsem právě přečetla, absolutně nic nevěděla. Po třetím pokusu jsem vzdala předem prohraný boj a knížku zaklapla. Převalila jsem se na záda a zaklonila hlavu. Snažila jsem se přijít na to, co si počnu. Sice jsem si vždy stěžovala na hluk, který moje malá sestřička vydávala, ale nyní mi chyběl. Ležela jsem v tichem zaplněném pokoji a nevěděla, co bych měla dělat.

Zvedla jsem se z postele a nahlédla přes záclonu z okna ven. Slastně jsem přivřela oči a hlubokým nádechem jsem nasála vůni vlhkého vzduchu, jenž byl cítit kapkami deště. Člověk by nevěřil, co dokáže vlahý přísun vzduchu udělat s myslí. Náhle, jakoby se mi rozjasnilo. Prohlédla jsem si oblohu s jejími běloskvoucími mraky. Některé z nich ztrácely nevinnou bílou barvu a přecházely do tmavé šedi. Takto působilo mračné nebe poněkud ponuře, ale mé oči uchvátilo barevné spektrum tvořící šestibarevnou duhu. Mezi jednotvárnými mraky mi připadala jako stéblo trávy v naprach vyprahlé poušti. Téměř okamžitě mi bleskla hlavou skvostná myšlenka. Ze šuplíku, s mými pečlivě uchovávanými potřebami ke kreslení, jsem vytáhla skicák, do nějž jsem kreslila jenom, pokud jsem si byla svým nápadem naprosto jista. Jindy nikoliv, na to jsem měla v šuplíku jinačí skicák, v němž převládaly většinou pouze bezvýznamné skici. Společně se skicákem jsem si vytáhla i jednu ořezanou tužku na ostré a přesné linie a jednu tupou, s níž se mi vždy kreslí a kreslilo nejlépe. Jako vždy jsem si vzala malý polštářek a pohodlně usadila se na širokém bílém parapetu. Do uší jsem si dala sluchátka a poslouchala při mém "výtvarnění" oblíbenou muziku, která pouze přikrmovala mou fantazii. Pohlédla jsem znovu na nebe a dala se do kreslení. Tužka mi po hrubém papíře klouzala jedna báseň. Nejdřív to byly pouze hrubé črty, ze kterých by nikdo nic nedokázal poznat, až na mne. Po krátké době již dostávalo moje dílo jisté tvary. Z hrubých črtů se stávaly ladné čáry. Moje ruka společně s mou tužkou nyní vyjadřovaly naplno mé pocity. Ostré linie, přesně ohraňující počátek a konec duhy, lemovaly neposedné krátké čáry tupé tužky naznak stínování. Duha již byla téměř hotova, jen zbývaly poslední skomírající tahy, co nejsvětlejší lesknoucí se šedi. Tužku jsem nepustila z ruky a zběsile s ní točila mezi prsty. Arch tvrdé čtvrtky jsem od sebe odtáhla a shlédla obrázek kritickým okem. Na jednu stranu se mi velice líbil, byl nabit pozitivní energií, ale něco tomu chybělo. Nádech dětinskosti, který většinou vše zachrání. Ta neohrabaná, a přesto tak dokonalá myšlenka...

Chce to jen nápad, jeden jediný nápad, který může všechno zachránit nebo všechno pokazit... blesklo mi hlavou. Zavřela jsem oči.

Duha, co patří k duze? Ve snaze na něco přijít jsem se rozhlédla po pokoji. Pohled mi utkvěl na mém nejoblíbenějším úseku pokoje. Knihovnička. Tužkou jsem se ťukla do čela.

No jasně, že mě to nenapadlo dříve...

Přivřela jsem oči a vzpomněla si na to, jak jsem jako malá poslouchala pohádku o skřítkovi, který hledal hrnec plný zlata. Dobrá víla ho tehdy poslala na konec samotné duhy.

Musela jsem se pousmát, jelikož jsem si vzpomněla také na skupinu, kterou jsem v té době zorganizovala.



Skupinka malých dětí stojící u houpaček si vzrušeně šuškala svoje připomínky, ale v jednom se všechny děti shodovaly. Chtěly najít hrnec plný zlata, o němž jsem jim před chvilkou pověděla. Rozdělit si zlato, tolik podobné tomu v pohádkách. Každý do jednoho promýšlel, co si za nalezené dukátky ze zlata koupí.

Panenku? Autíčko na setrvačník? Nebo snad spoustu sladkostí? Domeček pro panenky? Či tolik vytoužené zvířátko, které mu maminka s tatínkem nechtějí koupit?

"Kdo půjde se mnou hledat to zlato?" Malé děti se na sebe podívaly, a pak začaly jeden přes druhého hlasitě vykřikovat.



Nakonec to neprošlo. Skupinka byla svolána na oběd starostlivými maminkami.

Hrnec plný zlata na konci duhy. Jak dětské...

Dala jsem se opět do kreslení. Tahy tužkou byly zpočátku nejisté, ale pak začala má ruka být méně nervózní a počala kreslit ladné linie zvýrazňující malý kotlík, do nějž patřilo samozřejmě zlato. Spousta zlata a drahých klenotů. Hudba pomáhala mé představivosti a můj výkres byl téměř hotov. Plně jsem se soustředila na kresbu a přestala vnímat i hudbu. Ruka mi jela po papíře jako po másle. Kotlík se pomalu začínal plnit zlatými mincemi.

Zničehonic se někdo dotkl mé ruky, leknutím jsem poskočila a málem mi z úst vyklouzl vyděšený křik, ale jakmile jsem uviděla malou Adélku, jak se mi opírá o ruku a něco říká, spadl mi kámen ze srdce. Vyndala jsem si z uší sluchátka.

"Co jsi říkala?" usmála jsem se na ni. Byla roztomile rozcuchaná. Dětské chmýříčko jí trčelo snad do všech možných i nemožných stran a zubila se na mne svými bílými zoubky.

"Co to je?" pronesla dětským zvídavým hláskem.

"To je duha."

"A proč je tam ten hrnec?"

"To je hrnec se zlatem," vysvětlila jsem jí a spatřila jsem v jejích očích rošťácké jiskřičky. Ty se tam objevovaly pouze, když měla Adélka něco v plánu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annie Annie | Web | 28. června 2008 v 22:07 | Reagovat

to je zajímavá jednorázovka... ale rozhodně má něco do sebe...:-)jen tak dále..... ale chtělo by to rychle pokračování  k nějaké kapitolovce...

2 Elizabeth greenová Elizabeth greenová | Web | 1. července 2008 v 8:52 | Reagovat

Fajnová jednorázovka, je zajímavý si někdy přečíst něco mimo HP :)

3 Dormedka Dormedka | Web | 24. října 2008 v 23:25 | Reagovat

Mno to se ti, podle mě hodně povedlo... :) Vážně mělo to takový náboj, dobře se to četlo... prostě zajímavé, zajímavé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama