7. kapitola

11. května 2008 v 21:47 | M.o.n.i.k.a |  Trable s láskou
Čauky,
vyvěste vlajky, trubči trubte naznak radosti! Ano, jsem tu s novou kapitolou. Je krátká, hrozně krátká a já to vím, ale lepší než nic nebo ne?=)
Tak a k věci. Chtěla bych tuto kapitolu věnovat Mihuli, protože ona začíná také psát=)
Takže Vás prosím o prominutí za obrovskou měsíční prodlevu a tudíž i za autorskou krizi, ale už jsem zpět a snad tu bude nová kapitola co nejdříve. Te´d pojedu na týden pryč, tkže tu nic nepřibyde, ale budete tu mít i novou diskusi, takže se zapojte a pište komentáře!
Vaše M.o.n.i.k.a

Proč zrovna já? Proč musí být na všechny tak milá a ke mně se chovat jako k nějakému podřadnému tvorovi?
Nic nechápal, procházel se podél břehu Temže a přál si, aby tu ona byla s ním. Tiše záviděl Julien, protože ta ji měla pořád na blízku, on nikoliv. Někdy si dokonce přál, aby spolu byli pouze jako přátelé, alespoň tak. Měl by ji u sebe. Povídal by si s ní a navíc se přeci říká, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, nebo ne?
Zima ho zamotávala do svých pavučin a jeho tělem prostupoval chlad. Na to ale nedbal a bylo mu to upřímně jedno. Cítil pouze obrovskou trhlinu na srdci, která se pomalu víc a víc prohlubovala.
Uběhlo nejméně deset minut od té doby, co se jí pokusil omluvit.
Proč za vším, co řeknu, vidí nějaký žert? Proč? Proč? Proč? Otázek, začínajících slůvkem proč měl spoustu a většina z nich byla nezodpovězená. Téměř každý z jeho přátel zažil nějakou tu opětovanou lásku - Remus měl Nicole, společně jim to slušelo, byli pro sebe jako stvoření… Sirius má Julien, ta ho má, jak se zdá, velice ráda, ne jen pro jeho vzhled, ale pro to jakým je. A James Potter? Slavný bradavický chytač? Daroval své srdce na dlani a ona ho několikrát bez váhání pošlapala.
Až teď si James uvědomil, že ji musí nechat někomu jinému. Nechat ji volnost, aby si vybrala někoho, komu bude jeho lásku opětovat a on prožil také něco nového. Něco doposud nepoznaného.
Nejsme pro sebe stvořeni, pomyslel si James. Bylo to hořké, ale tušil, že něco pravdy v tom bude, že je zřejmě přeci jen tím nechtěným, který se musí vzdát. Vzdát se své nejmilovanější a najít si jinou. Věděl, že nikdy nebude lehké, zapomenout na ni, na tu, která když kolem něj projde, tak se mu zatočí hlava, na tu, kterou by podle vůně poznal za jakýchkoliv podmínek, na tu, do níž se zamiloval. Myslel si, že jeho srdce bije pouze pro ni, ale takhle to prostě zůstat nemůže. On by byl nešťasten a ona taky.
"Snad to jednou přebolí," pronesl tiše, tak aby ho nikdo nemohl zaslechnout. Rozhodl se začít znovu, zapomenout na její vůni, na její hlas, na rudou záplavu vlasů, na to všechno, co mu dokázalo zastřít smysly.
Dal si za úkol nakreslit mezi nimi tlustou čáru. První náznak udělal právě teď, když se rozhodl zapomenout na ni. Nyní byla tenká a kostrbatá, ale pevně doufal, že se to změní.
Mlčky si sedl na lavičku, která byla jediná široko daleko, a koukal se na měsíční oblohu. Luna byla ve své plné síle. Zářila na obloze a Remus byl nyní ve své druhé chlupaté podobě. Nemohli být s ním a to ho velice mrzelo. Právě v tuto chvíli by potřeboval Removo povzbudivou radu a Siriovo pokusy o jeho rozveselení, ale ani jeden tu pro něj nemohl být.
Ještě chvíli bezútěšně hleděl na noční oblohu, které vládl velice dominantní Měsíc a spolu s ním malé hvězdy. Hladina líně se vinoucí Temže pableskovala a odrážela šedavé měsíční světlo a v nepravidelných vlnkách se vlnila pod slaboučkým náporem chladného a štiplavého zimního větříku.
Na břehu, pokrytém sněhem, se tyčila do výšky vysoká bříza, široko daleko ojedinělý strom, avšak v tuto roční dobu nebyla v celé své kráse. Postrádala listy, což bylo dost obvyklé. Nebylo jediného stromu, který by nepozbyl svého zeleného porostu a nevyměnil ho za nový. James seděl na břehu a v hlavě měl zmatek. Neuvěřitelný chaos citů…
Dnes to zkusím naposledy… zvedl se na nohy a odešel do tmy.

OooOoOooo

Lily se procházela po mostě, který vedl nad ladnou Temží, a do očí se jí draly slzy. Byla zklamaná sama ze sebe. Zařekla se, že si nikdy nezačne nic s Jamesem Potterem, kterého tajně milovala, a dnes? Porušila snad všechna pravidla, jež si sama za tu dlouhou dobu utvořila a stvrdila spoustou prolitých slz a bezesných probrečených nocí. Pak si zvykla a utvořila mezi ním a sebou neprostupnou, ledovou zeď. Tolik si přála, aby mohla říct na jeho pozvání své "ano", ale strach, strach z něj, jí to nedovoloval. Bála se dalšího zklamání, další rány do srdce… a tak je raději zasazovala sama. Nekoukala na to, jak hluboké ony rány jsou. Jen mu pošlapala srdce a to několikrát. Nejhorší na tom však nebylo to, že to udělala, ale to, že si to neuvědomila dřív. To, že na něj nebrala ohledy, neboť vše činila ve stínu pocitu křivdy. V pocitu, který sama pro sebe utvořila, aby měla důvod, jediný důvod, proč mu ubližovat.
Měla na něj zlost, měla zlost na sebe, protože věděla, že ho má ráda…, že ho miluje, ale nechtěla, nebo spíše nemohla, se tomu poddat. Obávala se zklamání, o kterém si myslela, že bude muset stoprocentně přijít. Namluvila si, že je James stejný jako Sirius. Stejný sukničkář, stejný lamač srdcí… Bála se ho, bála se jeho přítomnosti, bála se prostě všeho…
Náhle jí zbloudila myšlenka k Julien a k Siriovi.
Moc jim to spolu slušelo, přesto měla nejméně milión důvodů, proč se domnívat, že on pro ni není ten pravý. Že to není on, kdo by měl stát po jejím boku, neboť on, známý sukničkář, by vedle ní nevydržel déle, nežli několik dní při nejlepším týdnů. Ale sama moc dobře věděla, jak lehké je podlehnout mu. Vždy´t tu samou chybu udělala ona sama. Ona, která si na všechno dávala pozor, se zamilovala do největšího děvkaře z celých Bradavic a ani by se nebála tvrdit, že toto "nej" platí i pro celý kouzelnický svět. Však tolik holek, s kolika chodil jen jeden měsíc, byl skoro roven počtu kluků, s kterými kdy měla Lily co dočinění.
Při samém zamýšlení se, si ani nevšimla toho, že došla do celkem rušné čtvrti.
"…Siriusi! Ne…" a následoval dívčí smích.
Lily v něm bleskurychle rozpoznala Julien a jméno jejího společníka znala. To, že mu Julien podlehla, nebylo nic nového ani nečekaného, však do něj byla zamilovaná již dlouhé dva roky a tajně doufala, že si jí někdy všimne, ale to, že by se to stalo tak rychle, vyrazilo Lily doslova dech. Julien byla za normálních okolností dost stydlivá, ale jak se zdálo, během chvil, které strávila se Siriusem se docela dost vybarvila a ukázala svému vysněnému své pravé já. Lily doufala, že Julien svým pravým já dokáže Siria upoutat natolik, že se do ní zamiluje, zkrotne a zůstane jí oporou… provždy.
"Čau," oslovila je tiše, přesto Julien leknutím nadskočila. Usmívala se a vypadala, jakoby právě vymyslela kouzlo, které by odrazilo Avada kedavra.
"Co tak smutně?" prohodil Sirius.
"Ale nic," odbyla ho Lily. To zřejmě nezapůsobilo a Sirius pokračoval:
"Něco s Dvanácterákem?… Teda Jamesem?" Sám ani netušil, jak blízko byl.
Lily se začaly koulet hořké slzy po tváři, slzy bolesti. Právě otevřel ránu, s níž si myslela, že je naprosto smířena, ale nebyla. Začalo to pálit, jako horký uhlík, který se znovu rozžhavil, ale o to větší žár z něj plál.
Julien se vytrhla ze Siriova sevření a vrhla se ke své plačící kamarádce. Objala ji kolem ramen a počala utěšovat.
"Lily, to bude dobré." Snažila se ji utěšit a doufala, že se Lily usměje, ale marně. Lily se rozvzlykala ještě více.
"No tak, Lily, za chvíli bude zase všechno při starém, uvidíš," konejšivě ji k sobě přitáhla a objala ještě silněji. Sirius stál v povzdálí a tiše naslouchal. Znal Jamese a věděl, že se také trápí a že by mu měl být na blízku, ale jak to udělat?
"Lily?" oslovil ji po chvíli, když už se jí po tváři nekoulely slzy a již se skýtalo na úsměv. "Co se stalo."
Lily sklopila pohled do země a sledovala kostky ubíhající jí pod nohama.
"Siriusi promiň, ale já o tom nechci mluvit." Od této chvíle šli v tichu. Nikdo ani nehlesnul… A všude byli jenom oni a mrtvolné stojaté ticho. Pouliční lampy vrhaly na zem kužely světla, které osvětlovaly chodník a okolo nich se shlukovala hejna hmyzu. Když už vstoupili za hranice kouzelnického světa, zničehonic se začaly tichem rozléhat křiky. Nejdříve byly nesrozumitelné, ale netrvalo dlouho a už jim zcela rozuměli.
"... Evansová já tě miluju!"
Přesně tohle jim napovědělo k tomu, že to je James. Zřejmě byl posilněn větší dávkou alkoholu. Lily zrudla, Sirius se začal smát a v zápětí je pobídl, aby se vydali opilého Jamese hledat. Moc dlouho jim to netrvalo, poněvadž James hulákal jako na lesy. Přesně jak čekali, James byl úplně namol. Udržet se na nohou mu dělalo jisté problémy, jazyk se mu pletl mezi zuby a byl cítit ohnivou whisky.
"No teda Dvanácteráku," řekl mu Sirius, když se ho snažil zvednout ze špinavé země, na níž se ještě před chvílí válel. Po chvilce marného snaženi se o postavení Jamese na nohy, přiběhla Siriovi na pomoc Lily. Společnými silami ho zvedli na nohy. Sirius ho podepřel z jedné strany a Lily z druhé.
"Ježiš Jamesi! Já jsem z tebe už úplně hotová! Co pořád děláš?" Jakmile James zaslechl její hlas, rozzářil se.
"Jé, Eva-škyt-nsová, c-co ty taji?" Následoval smích a Jamesovi povolila kolena. Už málem opět seděl na zemi. Oba dva měli co dělat, aby ho dovedli zpět do Děravého kotle.
"Dvanácteráku," pobídl ho Sirius, "no tak, dost. Pojď. Lily, musíme ho dostat do krbu a ty se s ním přemístíš." Lily protočila panenky.
"Proč zrovna já?" zaskuhrala.
"Evansová, všimla sis toho, jak tady na tebe koukaj?" Lily se porozhlédla kolem sebe a doopravdy. Kouzelníci, sedící v nejbližším okolí, se na ně dívali, pár z nich bylo až tak vlezlých, že na Lily mrkli. Té se ihned zvedl žaludek. "Ale jestli máš ráda takovouhle společnost…"
"Na to, že jsou dvě hodiny ráno, tak nějak sršíš humorem."
"No jo, pakliže hledáš krásného, mladého, chytrého a vtipného džentlmena…" Ani to nestihl doříct a Lily mu skočila do řeči:
"Já vím, já vím…"
"Je skvělé, že to víš…"
"Jo, už jsem to zkoušela a z vlastní zkušenosti vím, že je to marné, neboť takovýhle muž prostě neexistuje." V tu chvíli začal James hlasitě chrápat. Byl opřený o vnitřní stranu krbu a pochrupával.
"No koukni se na něj!" řekla Lily a pohodila hlavou k Jamesovi. Snažila se o to, aby si zachovala klidnou tvář, ale povážlivě jí při tom cukaly koutky. Sirius vyprskl smíchy a Lily hned po něm.
"Hele, tak já se s ním přesunu k nim domů. Jaká je jejich adresa?"
"Malé Vrtonice třicet dva. Hodně štěstí," mrkl na ni. "Ale pokud se tam chceš dostat, tk by nebyl na škodu letax."
"No jo," řekla Lily a odkráčela k hostinskému.
"Hej, Jamesi," sykl Sirius, "vychází to." James vztyčil palec a dal se opět do hraní namol opitého.
"Tak jsem tu. Malé Vrtonice třicet dva říkáš?"
"Jo, přesně tak."
Lily si vlezla do krbu k Jamesovi, podepřela ho a se zřetelným Malé Vrtonice třicet dva zmizeli v zelených plamenech.
Sirius si promnul ruce a šel na smluvené místo, kde na něj čekala Julien.

ooOoo

Nesnáším letaxovou síť, pomyslela si Lily, když vylézala z krbu. Tvář měla umouněnou od popela a oblečení na tom nebylo nijak jinak.
"Haló! Paní Potterová! Vedu Vám syna," křikla Lily, která se málem sklátila pod náporem Jamesovi váhy. Nic jí nepřišlo v odpověď. "No skvěle, to mi ještě scházelo. Teď ho budu muset dovléct do jeho pokoje." Lily si povzdechla a pomalými kroky odvedla Jamese do jeho pokoje.
Proč nemůže bydlet dole?! problesklo jí několikrát hlavou, zatímco se s ním vláčela po schodech. Když konečně dosáhla vytouženého cíle, v podobě posledního vyšlápnutého schodu, tak přišla na další problém. Kde jen může mít pokoj? šrotovalo jí v hlavě. Najednou se jí lehce odlehčilo rameno, ale co bylo horší, zničehonic neviděla vůbec nic, zapříčinil to šátek, který jí James zavázal okolo hlavy. Dal si přitom záležet, aby ji nezkřivil ani vlásek.
"Pottere! Hned toho nech!" Z jejího hlasu bylo slyšet lehké vzrušení, ačkoliv se ho snažila jakkoliv skrýt, nepomohlo to. Tělem jí proběhlo příjemné mrazení, již když cítila jeho horký dech na své šíjí. Opět se jí zatočila hlava, když nasála jeho smyslnou vůni. Jamesovi lehce klepaly ruce, ale nedával to na sobě nijak znát.
"Smím tě chytnout za ruku?" V nostalgickém tichu, které nastalo, zněl Lily jeho hlas jako ta nejlibější hudba celého světa. Kdyby její srdce mohlo, křičelo by z plna hrdla "ano", ale city míní, rozum mění. A právě ten jí nepověděl, aby odmítla. Už to tu bylo zase. Strach, obavy, předsudky…
"Ne." Ano, tímto slovem sice zasadila Jamesovi zase jednu ránu do srdce… Ale James se nedal. Přeci jen to byla jeho poslední šance… První a poslední, kdy byl, je a snad i bude s Lily sám, aby jí řekl, co k ní cítí. Přistoupil k ní blíž a pošeptal jí do ucha větu, jež ani z daleka nevyjadřovala emoce, které v sobě měl.
"Lily, prosím, bude to naposledy, co se o něco pokusím. Dej mi ještě jednu šanci, poslední. Důvěřuj mi alespoň jednou v životě a nech mě tě vést, prosím."
"Jamesi, ale já ti věřila. Věřila jsem ti… a tys mě zklamal."
"Prosím, mohu ti slíbit, že teď už tě nezklamu. Nikdy…"
Už to tu bylo zase. Jeho vůně jí naprosto ošálila smysly a ona zlehka, avšak trhaně, pozvedla svou ruku.
"Děkuji…" pošeptal tiše a více už nepromluvil. Vedl ji a ona šla za ním. Neviděla vůbec nic a tak mu musela pevně důvěřovat. Pod nohama cítila něco měkkého, našlapovala lehce, což neměla v povaze. Obvykle docela dost dupala, ale nyní jí připadalo vhodné, aby byla potichu.
James byl v sedmém nebi, ale nervozita jím cloumala jako nikdy. Obával se toho, že jí tím odradí, ale snažil se tento alarmující pocit zapudit a nahradit ho vsugerovanou radostí a bezmezným štěstím, které, jak jemu, tak jí, prostupovalo až do konečků prstů. Jamesovi tyto šťastné chvíle připadaly nesmírně krátké, ale Lily dosti dlouhé, avšak radostné.
Po chvilce jí James pustil ruku, ani jeden z nich si to nepřál, ale někdy se to stát muselo. Jedním krokem se přesunul za ni a úmyslně jí lehce přejel prstem po zádech. Projela jí vlna vzrušení a zachvěla se. James to cítil a n tvář se mu vloudil lehký úsměv.
"Odvážu ti ten šátek, ale nech prosím zavřené oči…" Počal rozvazovat lehký uzlík, kterým jí šátek upevnil na očích. Dával si přitom hodně záležet, aby mu to trvalo co možná nejdéle. Doušky nasával její vůni a užíval si tuto chvíli. Lily semknula oční víčka, aby vyhověla jeho přání. Ale chvilku bojovala se zvědavostí a nakonec jí podlehla. Povolila sevření a lehce zamžourala očima…
"Lily, no tak! Nekaž mi to…" James se snažil, aby to znělo lehce káravě, ale byl pobavený jejími dětskými reakcemi. "Ještě moment, chvilku počkej… a budeš moct otevřít oči."
James kousek poodešel a za chvilku bylo slyšet skřípění dveří.
"Můžeš," pobídl ji. Lily otevřela oči a nemohla uvěřit tomu, co spatřila.
"Jamesi?" otočila se na něj.
"Ano? Líbí se ti to?"
"Jamesi to je úžasné! Vážně se ti to povedlo…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kniha nebo film?

Kniha
Obojí
Film

Komentáře

1 Katka Katka | 16. května 2008 v 14:23 | Reagovat

jejooo super!!! pis dalej je to fakt pekne

2 EILEENhp EILEENhp | 16. května 2008 v 14:25 | Reagovat

podľa mňa sú tvoje poviedky skvelé a nepovažujem za potrebné to písať do komentárov lebo  považujem za samozrejmosť že to vieš aj sama........ale ked ťa to poteší..  :D

3 Terina (jak jinak) Terina (jak jinak) | 18. května 2008 v 22:50 | Reagovat

Jééé, no jo no jak jinak. Stejně mi furt nejde do hlavy kde bereš tu obrovskou slovní zásobu a ty spojení ale dobře .. no. Jinak povídka je super fakt že jo. Já už se strašně těšim na pokračování takže šup šup.

4 Lili Lili | Web | 20. května 2008 v 14:57 | Reagovat

suuuuuupeeeeeeeeer co jej tak mohol Jimmi pripravit???pls nenapinaj nas a pridaj dalsiu kapcu..........

5 Zuzka Zuzka | 20. května 2008 v 19:48 | Reagovat

jo okamzite nam rekni, co tam bylo!! Nebo zase zacnu s betonovou hajenkou. Tak si to dobre rozmysli!! :-P

6 Zuzka Zuzka | 25. května 2008 v 10:48 | Reagovat

Počkat!! Mihule, že začíná psát, jo?? Nevěřim!!

7 čikita čikita | Web | 31. května 2008 v 19:13 | Reagovat

Sem zvědavá co Jammie připraví....skvělá kaptitolka....napiš rychle další :o))

8 martnka martnka | Web | 1. července 2008 v 16:38 | Reagovat

honem ja chcu pokráčko!!! prosím prosím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama