3. kapitola 2/2

24. března 2008 v 19:30 | M.o.n.i.k.a |  Zradil jsem..., ale měl jsem důvod
A zbytek...

oooOooo
Co já tady budu dělat? Asi půjdu do kuchyně… v odpověď mu přišlo hlasité kručení v břiše- bylo rozhodnuto. Kuchyně vyhrála. Líně se zvedl z postele s jistými obtížemi. Břicho se mu divoce zakymácelo pod náporem tlaku. Ještě žabku na posilněnou. Do úst si vsunul čokoládovou žabku- jednu z mnoha, které si nakoupil, než jel do Bradavic. Dveře, přestože byly nesmírně staré, nevydaly ani hlásku skřípění. Prostě se jen tiše otevřely za cvakotu kliky a zase se zavřely za téhož zvuku. Nyní začal litovat toho, že nikam nešel, když nad tím tak přemýšlel, tak přišel na to, že mu pomalu, ale jistě docházejí sladkosti, na nichž byl téměř závislý.
Pokud si myslel, že je dobře to, že tu nikdo nezůstal, tak se šeredně mýlil. Když přišel do společenské místnosti, zjistil, že nebyl sám s prváky a druháky, ale mezi nimi si již vzrušeně šuškali třeťáci a i ostatní starší. Místnost nebyla tak prázdná, jak se domníval, byla plná lidí a hluku. Samozřejmě tomu všemu nasadil korunu James, který hlasitě pokřikoval na Lily- jako vždycky.
To mi ještě scházelo! Pomyslel si Peter a přál si, aby měl obraceč času a mohl se posunout do kuchyně ještě před tím, než přišli z nákupů.
Co nejrychleji se přesunul z jednoho konce společenské místnosti k východu. Když vycházel, přišlo mu na mysl, jaké by to bylo, kdyby potkal Lesley. Co by udělal? Co bych proboha udělal? Pomalu, ale jistě přecházel do rozpaků. Na jednu stranu se na ni nesmírně těšil, až ho ovane její smyslná, květinová vůně, taková, kterou má pouze ona. Až uvidí siluetu její postavy… Přistihl se při tom, jak na ni usilovně myslí a nesoustředí se na nic jiného, ani na cestu do kuchyně, ale to ani nepotřeboval. Nohy ho vedly po tak známé cestě, kterou absolvoval, ať už sám nebo ve společnosti některého z kamarádů, již nesčetněkrát.
Právě vymýšlel to, co by si nechal přinést od skřítků. Medové košíčky, dýňové paštičky, čokoládové žabky a to vše spláchnout teplým máslovým ležákem. Z přemýšlení ho vytrhly tiché, usedavé vzlyky.
Porozhlédl se po chodbě, ale nikoho neviděl. Zašel za roh. Tam někdo seděl a byl přikrčený. Podle sukně to viděl na dívku. Dotyčná si odstrčila vlasy z obličeje. Ten pohyb…, odněkud ho znám, problesklo Peterovi hlavou, ihned na to se mu rozbušilo srdce. Takhle bilo jen, když viděl Lesley, což se nyní také stalo.
Seděla tam jako uzlíček neštěstí. Hruď se jí přerývaně nazdvihovala, ještě nikdy ji takhle neviděl.
Opatrně k ní přistoupil, ani si neuvědomoval, že ještě nedávno by ji nechtěl ani vidět. Zastavil se zhruba půl metru od ní a sám sebe přemlouval, by se nebál a šel ještě blíž. Nakonec se odhodlal a překonal půl metrovou vzdálenost mezi nimi. Vztáhl k ní ruku naznak pomoci.
Lesley pozvedla hlavu, ale když uviděla tvář chlapce, kterého chtěl ještě před chvílí sama najít, tak ji zase rychle sklonila.
Peter vpadl do rozpaků. Nevěděl, co má dělat. Podal jí pomocnou ruku a ona ji odmítla svým gestem. Náhle ho přešla chuť jít do kuchyně. Otočil se a dal se na odchod. V duchu si nadával, že to vůbec udělal, proč se neotočil a neodešel dříve, nežli udělal tu hloupost. Byl už na konci chodby, když ho zastavil její hlas.
"Stůj," vykřikla prosebně, "prosím."
Nereagoval, avšak musel sám se sebou svádět ukrutný vnitřní boj, udělal by pro ni první i poslední, ale tohle? Zklamání z jejího odmítnutí ještě pořád pálilo. Nekompromisně šel dál, neotočil se ani o jeden jediný stupeň.
Zpoza jeho zad se začaly ozývat daleko zoufalejší vzlyky, nežli byly ty předchozí. Trhalo mu to srdce. Slyšet její zoufalství na vlastní uši, bylo to nejhorší, co se mu kdy stalo. Tohle ho dokonale obměkčilo, pomalu se zastavil. Došel na stejné místo, kde stál ještě před chvílí. Natáhl k ní ruku, jako před tím a tiše se modlil, aby jeho ruku neodmítla. Neodmítla. Chytla se jí a s jeho pomocí se zvedla. Měla skloněnou hlavu a rozcuchané vlasy.
"Promiň," zamumlala téměř neslyšně.
Peter se na ni jen nervózně usmál. Vůbec se v její společnosti cítil úplně jinak. Choval se tak, jak se chovat chtěl. Měl k tomu prostor, nikdo se mu nevysmíval a měl někoho, koho miloval.
"Nemáš hlad?" zeptal se jí po chvíli ticha.
"Ano," pozvedla hlavu a pohlédla mu hluboce do očí. "Něco bych si dala."
"Tak počkej," vyzval ji. Zjistil, že shodou okolností seděla právě pod obrazem s mísou ovoce.
Lehce přejel prstem po žlutavé hrušce. Ta se zachichotala a znenadání se tam objevila klika. Pevně ji stiskl. Lesley jen nevěřícně zírala na hrušku, která se zachichotala.
"Co to je?" podivila se a koukla se na Petera, který se choval naprosto normálně.
"Ty tu chodbu neznáš?"
"Ne. Tudy se jde do kuchyně?" zeptala se a otřela si zbytek řasenky rukávem z tváře.
"Jasně," přitakal Peter.
"Jů…" Lesley byla doopravdy překvapená. "Máme společenskou místnost kousek odsud, ale nikdy jsem o tomhle vchodu do kuchyně neslyšela."
Peter, jako pravý džentlmen, nechal dívku projít jako první.
"Vítej v kuchyni." Ani to nestihl doříci a okolo nich se seběhli ušmudlaní domácí skřítkové.
"Jé," rozplývala se nad malými ušmudlanými stvořeníčky. Rozhodně se k nim neseběhli všichni, bylo u nich okolo deseti skřítků a všichni na ně upírali pronikavé zraky. Jeden z nich vystoupil z davu a zeptal se jich na obvyklou otázku: "Co si dáte?"
Peter neváhal a na otázku odpověděl. Poté co přijala po druhé jeho ruku, tak se mu vrátila chuť k jídlu.
"Dal bych si máslový ležák, teplý, pár medových košíčků a pár žabek. Díky," stihl ještě křiknout za malým skřítkem.
"A vy? Slečno," oslovil ji jiný skřítek.
"Já si dám dýňový džus a něco sladkého," Les se na skřítka přívětivě usmála, ale ten úsměv neopětoval, pouze se otočil a šel si opět stoupnout ke své práci u stolu.
Peter pobídl Lesley k tomu, aby se posadila do jednoho z křesel u krbu. Posadila se a Peter se posadil do druhého. Skřítkové jim mezitím donesli to, co si přáli. Oba se napili ze sklenky a hleděli do plamínků poskakujících na polínkách suchého dřeva.
Po chvíli, co jen mlčky seděli a koukali do krbu, Lesley promluvila.
"Proč se mi vyhýbáš?" vyslovila otázku, která jí nedala již delší dobu spát. Ještě před chvílí jí hleděl zpříma do očí, ale nyní musel uhnout.
"Já se ti nevyhýbám," snažil se z toho vykroutit, ale nebylo mu to příliš platné. Lesley věděla své, a to si nenechala vymluvit.
"To není pravda, a ty to víš!" argumentovala.
Na to Peter polkl vše, co měl v ústech. Mám jí říct o tom, co jsem slyšel? Nebo ne? Nevěděl si rady, ale co věděl, bylo, že Les bude nekompromisní a bude chtít znát ať už skutečnost nebo dobře vymyšlenou lež.
"Já, já…" Najednou ho polil studený pot. Bál se toho, co přijde, nebo toho, co mělo přijít. V rychlosti zvážil všechny pro a proti toho, kdyby řekl pravdu. Po krátké době se rozhodl- řekne pravdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 24. března 2008 v 20:13 | Reagovat

Ale né... já se na tu kapitolu tak těšila... hlatala jsem to celou dobu a ty to takhle utneš... ale bylo to moc hezký.. ten Peter se mi začíná líbit... takovej rostomilej je... a ta Lesley je hodná, že ho má ráda... bylo to vážně povedené... super :-)

2 Terina Terina | 25. března 2008 v 9:51 | Reagovat

Hmmm.... že ti to neni trapný... fakt že jo ... Ty všechny povídky utneš, když je to nejvíc napínavý :(

Ale jinak pěkný :)

3 Jenn Jenn | Web | 25. března 2008 v 19:49 | Reagovat

Je to hezký :o)

4 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 28. března 2008 v 10:15 | Reagovat

Ahojik... :) Moc ráda spřátelím.. :) A máš fakt moc pěknej blogís.. :) Hlavně máš moc pěknej designe.. :) jednoduchý.. ale moc pěkný.. :)

5 Lostt Lostt | Web | 28. března 2008 v 19:49 | Reagovat

Teda... No co mam na ten konec povedat?? Ok, kapitola inak parada:))

6 Apelleta Apelleta | Web | 31. března 2008 v 18:33 | Reagovat

fakt hezká kapitolka:-) Nechceš se spřátelit?

7 panthy panthy | Web | 5. dubna 2008 v 17:36 | Reagovat

pěkný :) Promiň delší koment ze sebe nevypotim :D třeba jindy :)

8 Illandris Illandris | Web | 5. dubna 2008 v 18:57 | Reagovat

Ahoj máš moc pěkný blog a tahle povídka je vážně zajímavá. Povídek o Petrovi moc není:) Mimochodem ráda se spřátelím:))

9 Ceraa Ceraa | Web | 10. dubna 2008 v 19:30 | Reagovat

fakt povedená část :) máš zajímavej styl psaní, takovej, kterej neomrzí zrovna brzo :) no, ano, konec je sice utlý, ale aspoň se zase můžeme těšit napříští číst, ne? :-)))

10 M.o.n.i.k.a M.o.n.i.k.a | Web | 10. dubna 2008 v 19:54 | Reagovat

Jéé, přijdu koukám, a ono je tu tolik komentářů, moc vám za ně děkuji a jsem za ně hrozně moc ráda=)

Díky

11 Naiad Naiad | Web | 14. dubna 2008 v 11:16 | Reagovat

Kapitola byla skvělá, jenže proč jsi to tak utla? Ty chceš, abychom byli zvědaví co? :-) což já samozřejmě jsem :-) Hrozně se mi líbí, jak popisuješ Peterovi pocity, protože si myslím, že by to tak doopravdy mohl cítit...

Opravdu pěkná kapitola a já se nemůžu dočkat další, hlavně kvůli tomu konci :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama