3. kapitola 1/2

24. března 2008 v 19:30 | M.o.n.i.k.a |  Zradil jsem..., ale měl jsem důvod
Ahoj,
pokud nevěřícně koukáte na monitr, tak vás musím ujistit, že vidíte správně. Ano, á napsala konečně novou kapitolu=)
Tak hurá do toho a půl je hotovo;)
Nezapomeňte na komentáře.
Přeji příjemné počtení
Vaše M.o.n.i.k.a

Od poslední akce Smrtijedů, které se Peter zúčastnil, uběhlo celých čtrnáct dní. Nastal víkend a většina studentů přemýšlela nad tím, co budou dělat. Žáci pátého a sedmého ročníku znuděně seděli nad knížkami a pokračovali v přípravách na OVCE a NKÚ. Nikoho z nich nenapadlo dělat něco jiného, natož se toulat venku jako Jamese a Siriuse, kteří na dnešní večer vymysleli bujnou soukromou oslavu. Peter neměl chuť nic oslavovat, protože ani nebylo co.
Dnes mohli jít studenti navštívit Prasinky. James se Siriusem se těšili, protože tam museli koupit nové zásoby od Taškáře a samozřejmě spoustu alkoholu.
Kluci byli na snídani a povídali si.
"Jak mám konečně pozvat tu Evansovou na rande?" James si podepřel hlavu.
"Už několikrát jsem ti říkal, Jamesi, že bys to s tou aktivitou neměl přehánět,"rozmlouval mu Remus.
"Ale, ale v Removi se náhle objevila náklonnost k dívkám, a ne jen ke knihám."
"Siriusi, ty jsi koště," ušklíbl se James.
"No jo, Sirius Koště Black, ty neznáš moje prostřední jméno?" James se na Siriuse usmál. Dál se spolu bavili do té doby, než se po místnosti ozvalo cinkání lžičky o skleničku. Tento signál všichni poznali a všichni zmlkli a profesorka McGonagallová mohla začít mluvit.
"Studenti, kteří jdou dnes do Prasinek budou dnes přesně v deset hodin, což je za půl hodiny, ve Vstupní síni. Na žádného opozdilce čekat nebudeme a ještě bych vám ráda připomněla, že do Prasinek nemůže ten, kdo nemá povolení od rodičů anebo poručníka." Tímto ukončila svůj proslov a zase se posadila. Pozornost všech přítomných již nebyla soustředěna na ni. Poberti se zvedli a odebrali se do ložnice, aby se připravili do psího počasí. Venku byla sněhová vánice. Obrovské vločky stihly za celkem krátkou dobu posypat celičké okolí nejméně deseti centimetrovou vrstvou sněhu.
"Místo toho, aby již začalo být venku pěkně, tak sněží o sto šest," zaskuhral James.
"No jo prosím tě. Ber to z té lepší stránky!" odpověděl mu Sirius.
"Jo a z jaké? Jestli ti přijde to, že je venku kosa, jak já nevím kde, tak bych nějakou tu dobrou stránku měl," odsekl podrážděně. "Famfrpál se neustále odkládá na dobu neurčitou a…" James se chytl za čelo.
"No tak zrovna tohle jsem doopravdy nemyslel..., tak já ti napovím. Sníh, koulovačka…"
"Super a co já s tím?"
Tak přesně tady, přestal Peter vnímat jejich rozhovor. Vždycky měl Jamese a Siriuse hrozně rád, což se nedalo říct o nich. Vždycky byl v jejich stínu. To ho poslední dobou začínalo štvát, protože si pomalu ale jistě uvědomoval, že nechce být ten tlustej, co se kamarádí se slavným Jamesem Potterem a ještě slavnějším Siriusem Blackem. Někdo by si řekl to samé, co ještě do nedávna on, že má štěstí. Nyní se kluci obrátili na něj. Samozřejmě, že se chtěli pouze pobavit.
"Ale, ale, co to děláš, Péťo?" ušklíbl se Sirius a došel k Peterově posteli a prstem ho šťouchl do vyvaleného břicha.
"Nech mě být!"
"Copak Péťo? Ty jsi nějakej naštvanej!?"
Petr se otočil naznak toho, že se s nimi nehodlá bavit. Jak jsem si jen mohl myslet, že jsou mí přátelé? Oni nikdy nebyli a nebudou… Při představě, že nebude mít přátelé ani Lesley, se mu sevřel žaludek. Lesley… hnědovlasá dívka s rozvernými copy, extravagantním oblečením a hlavně se vším pochopením, které pro něj měla. Ještě nedávno na dosah ruky a nyní je mezi nimi vzdálenost podobná vzdálenosti mezi Zemí a Plutem. Nepředstavitelně dlouhá ale přesto tak skutečná. Musím s tím něco udělat. Nemohu to tak nechat… Prostě na ni zapomenu. Mrzelo ho to, nesmírně moc. Láska, která již vypadala jako láska, která by mohla být opětovaná a co pak? Tvrdý dopad z nebeských výšin do kruté reality, která naprosto potlačila všechny pocity. Měl chaos v hlavě. Lásku po chvíli vystřídala nenávist, pocity beznaděje nahradily střípky štěstí a zase naopak. Nevěděl, co má dělat, ale v jednom měl jasno. Prostě na ni zapomene. V myšlenkách nejlehčí věc na světě a v reálném životě téměř nadlidský úkol. Uběhla již hrozně dlouhá doba, při níž si Peter vystačil pouze se svými myšlenkami. Myšlenkami věnovanými té, která pošlapala jeho srdce, které od něj dostala na dlani.
ooOoo
"Lesley co se to s tebou sakra děje?" Na Janeiném obličeji byl jasně čitelný strach smíšený s pocitem nejistoty.
"Nic mi není. Co by mi mělo být?" Lesley se pouze nervózně usmála.
"A nechceš mi třeba něco říct?" Jane položila svou ruku na kamarádčino rameno.
Tmavovláska se ruky chytla a chvíli zamyslela. Vzhlédla od ohně plápolajícího v skrovném krbu a stáhla rty do úzké linky, aby bylo co nejméně poznat chvění, které způsobovaly slzy, deroucí se z očí ven.
"Já ti moc děkuji, za to, že tě mám, ale tohle si musím vyřešit sama." Omluvně se na svou kamarádku, kterou měla velice ráda, usmála a odklusala do svého pokoje, v žluto černých barvách. Měla toho tolik na vyřešení. Neskutečně mnoho otázek na které hledala odpověď, odpovědí, jež postrádaly otázku… Pomatené city… Touha… Tohle všechno jí tížilo. Všechno jí to leželo na srdci, jako obrovské závaží v podobě obrovského a těžkého kamenu, který ji mermomocí táhl ke dnu. Snad až jednou najdu všechny odpovědi na své otázky a udělám si pořádek v tom, co cítím, tak ten kámen opadne, pomyslela si, když ulehala do své postele s nebesy. Ta zatáhla. Nechtěla být nikým rušena, pouze poslouchat a přemílat své myšlenky. Chtěla přemýšlet o sobě a Peterovi. Nechápala tu náhlou změnu. Teď, když se jí vyhýbal, tak jí bylo celkem dost jasné, proč to asi tak udělal. Za všechno mohl ten prevít Black. Jak si vůbec mohl dovolit ji políbit. Prostě a surově ji k sobě přitáhnul a začal jí líbat. Nejhorší na tom bylo, že se jí to zpočátku líbilo. Nejraději by si nafackovala. Musím Petera najít a všechno mu vysvětlit, pomyslela si. Chyběla jí jeho společnost. Vždycky se s ním smála. Zjistila, že by chtěla mít toho malého tlouštíka u sebe. Bavit se s ním. Povídat si s ním, jíst s ním čokoládové žabky... Najednou pocítila nutkání vstát z postele, utíkat za Peterem vše mu vysvětlit, a pak se s ním smát, až by se za břicho popadali. Už už se zvedala, ale na poslední chvíli se posadila zpět na postel. Chci to vůbec? ptala se sama sebe. Na místo odpovědi se prudce zvedla a přiskočila k zrcadlu, kde se shlédla kritickým okem a prohrábla si vlasy. Pak na nic nečekala a rozeběhla se ze svého pokoje. Ostatní, co seděli v poloprázdné společenské místnosti nedávali znát sebemenší zájem o Les, která uháněla směrem k východu. Vyběhla ven a utíkala... Srdce ji divoce bušilo až v krku a hruď se jí nadzvedávala v nepravidelných nádechách na znak toho, že nadšenost pomalu ale jistě střídá vyčerpanost. Zprvu vůbec nic necítila, ale jak nebyla na běh zvyklá ani ne po chvilce se začalo tělo ozývat. Tlukot srdce se jí zrychlil a netrvalo dlouho a cítila ho skoro až v krku. Dech už jí docházel, což ji donutilo dýchat přerývaně v nepravidelném tempu a aby toho nebylo málo, tak ji ještě ke všemu začalo píchat v boku. Poté co uběhla celkem dlouhou trasu zpomalila tempo a běh přešel v rychlou chůzi. Píchání v boku nepovolilo ba bylo ještě horší a stupňovalo se. Netrvalo dlouho a uřícená Les se musela zastavit. V chodbě, v níž se právě ocitla nikdo nebyl, pouze ona a její bolest v boku. Předklonila se a opřela se dlaněmi o stehna. Nejdřív to nemělo vůbec žádný účinek, ale po chvilce již mohla klidně dýchat. Sáhla si na tváře rudě planoucí, rozpálené tváře. Pocítila horkost, která ji lehce přecházela z tváře do ruky. Ruce měla chladné, ale tváře nikoli. Pak si ale uvědomila, proč zde stojí a dala se opět do běhu. Za necelých padesát metrů ji začalo opět nesnesitelně píchat v boku a pak ji to napadlo. Vlastně vůbec netušila, kde by měla hledat. Kde je nebelvírská společenská místnost, doopravdy netušila.
Tak snad mi bude štěstí přát a potkám ho někde, pomyslela si.
Touto myšlenkou přesvědčovala sama sebe o tom, že její pobíhání po škole není zbytečné. Už si myslela, že proběhla snad celý hrad, a tak se pomalu vracela do společenské místnosti. Ve skrytu duše doufala, že na Petera někde narazí, ale na druhou stranu si zase přála, aby nikoho nepotkala za celou tu cestu ke kuchyni a ke společenské místnosti.
Náhle uslyšela známé hlasy. Poberti! Což znamenalo zhruba devadesáti devíti procentní šanci, že tam mezi nimi bude i Peter. Hluboce se nadechla ve snaze rozhodnout se co nejlépe. Ne, nepůjdu tam - a bylo rozhodnuto. Pomalým krokem prošla chodbou směrem ke kuchyni.
"Hej! Krásko! Stůj!" křikl na ni povědomý hlas.
No zrovna ten mi tady chyběl, asi by měl vědět, že na něj nemám náladu. Šla tedy dál.
"Stůj! Zastav se!"
Slyšela dunivé rány, jak za ní běžel. Zastavila se a sáhla do kapsy, kde měla hůlku. Doběhl téměř k ní, a když viděl, že se zastavila, také zpomalil. Už od ní byl necelý krok a ona to věděla. Znenadání se v ní shromáždilo takové množství vzteku, že kdyby se jím daly plnit sudy, zaplnila by jich nejméně pět. Bleskurychle se otočila a vytasila svou hůlku, kterou mu zapíchla pod bradu.
"Co, co to děláš?" vykřikl, když uviděl, jak jí v očích plane žár. "Okamžitě toho nech!"
"Drž hubu!" sykla, pak si ale uvědomila, co dělá. Vztek jí plně ovládl a ona ztratil na chvíli kontrolu nad tím, co právě dělá. Tiskla ke zdi Siriuse Blacka a vyhrožovala mu. Věděla moc dobře, že to není správné, ale on si to zasloužil. Nebo snad ne? Zvinila si to sama? Blbost! Nebyla to její vina. To on ji začal líbat, to on může za to, že tu teď s ní Peter není, to on…
Neudržela se a z očí jí nenávratně vyklouzla slza, hořká slza zlosti. Jediná slza, která kdy patřila Siriusovi Blackovi, protože on si nezasloužil její slzy. On ne…
Po první slze vyklouzla druhá a třetí, za ní další a další…
Sirius nevěděl, co si o tom má myslet. Nejdřív mu tiskla hůlku pod bradu a zlost jí planula z očí v obrovském viditelném množství, a teď tady před ním stojí naprosto jinačí dívka, než která tu byla ještě před chviličkou. Nyní před ním stála zoufalá dívka s rozmazanou řasenkou, ale před chvílí to byl naprosto někdo jiný. Byla to mladá žena- bojovnice. Jako lvice, která je ochotna položit svůj život za svá mláďata.
Na rty se mu už, už drala slova útěchy, ale nežli je stačil vůbec vysvětlit, sklonila hůlku.
"Nejsem slaboch a nechci, aby si to o mně někdo myslel. Prosím, neříkej to nikomu."
Pak mu zmizela jako pára nad hrncem. Téměř neslyšně doběhl na chodbu, kde visel obraz s ovocem. Sedla si pod něj, a tak jako se ještě před chvilkou snažila zadržet slzy deroucí se jí do očí, tak jim teď nechala volný proud. Byla to její slabá chvilka a ona to brala na vědomí. Ve skrytu duše doufala, že nikdo nepřijde a neuvidí ji s rozmazanou řasenkou po celém obličeji, kterou měla i na nyní špinavém rukávu z bývalé bílé košile.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama