1. kapitola 1/2

24. března 2008 v 19:21 | M.o.n.i.k.a a Elisabeth |  Nebeské výše
Ahoj,
tak je tu nová kapitola nové povídky. Píšu ji společně s Elisabeth.
Myslím si, že je to dost neobvyklé téma, které by se vám mohlo líbit. Budeme (já a Elisabeth) moc rady, když nám zanecháte komentář, ať už kladný či záporný, klidně i připomínky či návrhy.
Přeji příjemné počtení
Vaše M.o.n.i.k.a

Kalná Temže se líně vlnila středem města a odpolední slunce se v ní odráželo v tisíci třpytivých odlescích. Vzduchem se nesl pach výfukových plynů osobních i nákladních aut projíždějících po městských komunikacích a hluk, který visel nad velkoměstem, nepůsobil zrovna idylickým dojmem, ale pro spoustu lidí byl právě tento den nad míru pohodový. Možná proto, že byla neděle a spousta z nich nemusela do práce, nebo z důvodu, že se počasí opravdu vydařilo a koupačka v zahradním bazénu představovala pro část Angličanů způsob relaxace, ale stále tu byla ještě jedna možnost, kterou ale většina obyvatel Londýna nebyla schopna využít. Bradavice, návrat do zaslíbené školy představoval pro mladé kouzelníky a čarodějky hotový ohňostroj štěstí. Sice stále platilo úsloví všude dobře, doma nejlépe, ale Bradavická škola čar a kouzel se počítala mezi výjimky. V jejím případě by určitě nebylo na škodu známé pořekadlo překomponovat na všude dobře, doma nejlépe, jestliže bydlíte v Bradavicích.
Určitě stálo za to, se na celý ten školní rok daleko od "domova" pořádně připravit a zabalit si všechny věci, aby dotyčný student například nepostrádal plyšového medvídka na spaní, nebo náhradní ponožky, ale pro některé starší veterány to již byl tak zaběhlý rituál, že už jim nepřipadal tak důležitý a potřebný.
Sedmnáctiletá dívka seděla na verandě malého rodinného domku pod velkým slunečníkem se svým otcem a právě mu dávala nakládačku v Řachavém Petru. Ted Tonks byl mudla a kouzelnické hry mu nikdy příliš nešly. Jeho dcera Nymfadora to věděla, a taky toho patřičně využívala. Na své židli u malého plastového stolku byla ležérně rozvalená a každou chvíli si přihnula z orosené sklenice pomerančového džusu, zatímco pobaveně sledovala muže středního věku, jak rozpačitě zírá na své karty.
"Já už nehraju," prohlásil Ted Tonks po sedmé prohrané hře v řadě.
"Máš strach, že bych ti to znovu nandala, viď taťuldo?" ušklíbla se Nymfadora a sesbírala z desky stolu všechny karty. Způsobem, který se kdysi dávno naučila od svého strýce, zamíchala karty, čímž si vysloužila další obdivný pohled svého otce.
"Abych řekl pravdu, tak mám. Myslím, že otec by se neměl před dětmi ponižovat, jinak dočista ztratí autoritu, což by mi nebylo úplně po srsti," řekl nanejvýš namyšleně a protáhl si ruce, až mu zapraštěly klouby.
"Jasně, jako kdybys ji neztratil už dávno, že?" pronesla provokativně a napodobila jeho hranou namyšlenost.
"Nymfadoro, nebuď drzá, ano?" Podíval se na ni takovým tím napůl nazlobeným výrazem, kterým ji nikdy nevystrašil, ale spolehlivě pobavil.
"Ale, tati, vždyť víš, že to nikdy nemyslím vážně," poznamenala a začala znovu rozdávat karty.
"To říkáš nahlas, ale v duchu si určitě myslíš, že jsem břídil, protože neumím s hůlkou, jenže to není pravda, děvenko. V obyčejném pokeru bych tě porazil, ale tyhle zpropadené kouzelnické karty mi prostě nejdou." Ale i přesto, že ho tahle hra vůbec nebavila, opět si vzal do ruky ošoupané karty z tvrdého papíru, které mu Nymfadora rozdala. Bylo to přece jen poslední odpoledne před velmi dlouhou dobou, kdy ji zase neuvidí. Nevadila mu ani ta skutečnost, že neustále prohrává, i když nahlas říkal něco jiného. Ted nepatřil mezi tu skupinu lidí, které každé vítězství i prohru brali jako smrtelný ortel nad jejich životem. Pan Tonks by se dal zařadit spíš mezi flegmatiky, jež sem tam pronesou jeden nebo víc trapných šprýmů, kterým se později smějí sami. Ale právě jeho humor nebo snad pohledné tvář upoutaly kdysi jeho choť natolik, že byla ochotná si ho vzít i za cenu toho, že ji její bláznivá matka vydědí, protože sňatkem s mudlou by Andromeda Blacková navždy pošpinila dosud čistokrevnou kouzelnickou větev. Jenže ona to udělala a od té doby si připadala více svobodná, než kdy dříve.
Jejich osmé hře však nebylo přáno, protože přesně v okamžiku, kdy chtěli začít se v zadních dveřích domku, jež vedly na maličkou verandu, se objevila Andromeda.
"Nymfadoro, máš telefon," oznámila dceři nevzrušeně a už chtěla zajít zpět do útrob společného obydlí, když ji Dořin zmatený hlas donutil, aby se znovu otočila.
"Tele…cože?"
"Telefon, taková ta věc, co zvoní," vysvětlila jí matka pobaveně a povytáhla obočí.
"Já vím, co je to telefon, ale mně někdo volá? Kdo mi může volat?" nechápala.
"Co třeba Catherine?" navrhla Andromeda na oko přemýšlivě.
"No jasně," plácla se Nymfadora do čela a vyskočila ze židle. Prosmýkla se kolem matky a uháněla úzkou chodbičkou do kuchyně, kde na stěně nad odpadkovým košem visel na zdi jejich domovní telefon. Cestou stihla ještě shodit už tolik oprýskanou vázu, ale ani se neohlédla, protože si toužebně přála slyšet svou přítelkyni, s níž už nemluvila od začátku prázdnin. Beztak už jí ten kus porcelánu upadl tolikrát a matka to mohla napravit, takže neměla strach z výprasku.
Sluchátko viselo na napnuté šňůře až málem k zemi a hlas, který z něj volal Dořino jméno, už zněl hodně netrpělivě.
"Halo?" pozvedla si dívka sluchátko k uchu.
"Nekřič tak, Nymfadoro," napomenula ji kamarádka a z hlasu jí čišelo pobavení.
"Promiň, Cathy, už jsem dlouho netelefonovala. Tak jak se vede? Kde jsi vzala číslo k nám domů?"
"Počkej, nech mě přemýšlet. Že by od tebe?"
"Já jsem ti ho dala?"
"Jo, dala. Už je to sice dlouho, ale já jsem si ho napsala do jedné učebnice, kterou jsem dneska listovala, a tak mě napadlo, že ti zavolám. Sice se uvidíme už zítra, ale stejnak, chtěla jsem to prostě zkusit. Docela mě udivilo, že ten telefon pořád máte."
"Máme, jak slyšíš. Tak, jak se těšíš do posledního ročníku?"
"Absolutně nejvíc moc."
"Absolutně nejvíc moc? Co to je zase za frázi? Kam ty na to chodíš?"
"Nevím, prostě se toho návratu už nemůžu dočkat. Naši už mi začínají lézt na nervy."
"Ale Cathy, nech toho, vždyť máš skvělý rodiče!"
"No to jo, ale dneska jsem se s nimi pohádala a oni mě odmítají odvézt zítra na King's Cross."
"To by přece neudělali, vždyť ti není sedmnáct, nemůžeš se přemisťovat, tak jak se tam dostaneš?"
"No, asi Záchranným autobusem."
"Neblázni, naši tě tam hodí. Naložíme tě v půl jedenácté před vaším domem, co? Šlo by to?"
"Ale já vás přece nemůžu takhle obtěžovat! Bydlím na druhé straně Londýna, to by byla strašná zajížďka."
"Na to kašli, naši tě zbožňují. Ti by za tebou jeli i na konec světa."
"Když já nevím -"
"Ale víš, prostě jedeš s námi a basta. Budu muset jít, mamina volá. Tak ahoj zítra."
"Jasně, díky moc. Takže v deset třicet, ano?"
"Přesně tak. Ahoj."
"Ahoj. A pozdravuj doma."
"Spolehni se."
Nymfadora položila telefon a zamířila do kuchyně, odkud jí už po několikáté volala matka.
"Ano, mamí? Co jsi potřebovala?"
"Tady jsem ti vyžehlila poslední věci do školy," řekla Andromeda a vložila jí do ruky komínek čistého a vonícího prádla.
"Jasně díky," odpověděla Nymfa ledabyle a položila prádlo na židli u jídelního stolu. "Jen dohraju s tátou jednu hru Řachavého Petra a půjdu si to hodit nahoru."
"Ne, jdi to tam dát hned. Předpokládám, že už máš sbaleno."
"No, tak trochu. Už jsem si vyndala kufr ze skříně a -"
"Ty jsi ještě vůbec nezačala?" zděsila se Andromeda.
"Ne tak docela," odvětila Tonksová mladší a nasadila svatouškovský výraz.
"To snad děláš naschvál," rozzlobila se žena. "Okamžitě jdi nahoru a všechno si sbal! A dokud to nebudeš mít, tak se dolů vůbec nevracej. Leda, že by sis pro něco šla."
"Jasně," souhlasila dívka a s poraženeckým výrazem se odploužila z kuchyně.
"Ještě to prádlo," houkla na ni matka, když si všimla, že její dcera zapomněla. Ta se otráveně vrátila zpět, popadla oblečení a zmizela.
Ve svém pokoji vytáhla kufr ze skříně a začala do něj skládat věci, které ji přišly vhodné. Nějaké oblečení (pár i velice vyzývavých modelů), brky, pergamen, učebnice a jiné pomůcky do školy. Dokonce nezapomněla ani na svoje oblíbené romány, které si sebou vozila každý rok už od té doby, co je vlastnila a četla je pořád dokola. Kufr se rychle plnil, ale jí pořád něco scházelo. Stále jí v mysli vyvstávali další a další věci, co by si měla zabalit a za chvíli už kufr vyhlížel značně přeplněně. Obloha už dávno ztmavla, když si vzpomněla na poslední věc, co jí podle pomyslného seznamu chyběla - balíček karet Řachavého Petra. Seběhla dolů a překvapeně zjistila, že už se nikde nesvítí. Rodiče už zřejmě spali. A nebylo se čemu divit, její náramkové hodinky ukazovaly půl dvanácté a ona ještě pořád nebyla hotová.
Balíček našla na stolku v obývacím pokoji, kam ho asi nejspíš uložil její otec, který správně předpokládal, že ho bude hledat. Když se konečně dostala do postele, bylo už něco po dvanácté a ona téměř okamžitě usnula.
oooOooo
"Nymfadoro!!"
"Hm? Co je?" zamumlala u polospánku, aniž by se pohnula.
"Vstávej! Zaspali jsme!"
"Cože?" huhňala dál, aniž by hlas svého otce vůbec vnímala. Zaspali jsme a co? Vždyť je pondělí, prázdniny. A nikam se nejede, jenom… do Bradavic! "Do háje!" zaklela a vmžiku byla absolutně probuzená. Bylo deset hodin a ona vystřelila do koupelny jako raketa. Normální čtvrthodinová ranní hygiena byla zkrácena na třetinu, snídaně na polovinu, ale stále měla i s rodiči značný skluz. Když o půl jedenácté vsedli do auta, Nymfadora si vzpomněla na svůj slib Catherine.
"Mami, musíme ještě zajet pro Catherinu," zahučela polohlasem, když otec startoval vůz.
"Cože?" vyjekli oba nejednou.
"Slíbila jsem Cathy, že jí vezmeme s sebou, pohádala se s rodiči," vysvětlovala narychlo.
"Ale to nestihneme," zaprotestoval Ted. Andromeda na to nic neřekla, jen bez vysvětlení vystoupil z vozu a vmžiku se přemístila. Nymfadora si s otcem vyměnila užaslý pohled, když vtom byla Andromeda zpátky a za jednu ruku držela Catherinu a v druhé svírala kufr. Obě narychlo nasedly do auta. Obě dívky si vyměnily radostné ahoj a nepřestávaly se usmívat.
"Jedeme," zavelela Andromeda a Ted se začal smát. "Co je?"
"Nic, ty jsi vždycky originální, co?" podotkl a konečně nastartoval.
"Děkuji, paní Tonsková," ozvala se Catherine vděčně. "Vůbec nevím, jak jinak bych se na nádraží dostal včas."
"To děkuj tady Nymfadoře, že si vůbec uráčila vzpomenout," usmála se Andromeda.
"Ale vždyť víš, jak na všechno zapomínám," vymlouvala se Nymfadora.
"No právě, proto to říkám."
oooOooo
"Tak buďte hodné, ano?" ujišťovala se paní Tonksová. Už stáli na nástupišti devět a tři čtvrtě a do odjezdu zbývalo jen několik minut.
"Mami, my už jsme dospělé, to už bys nám mohla věřit, ne?"
"Mluv za sebe, ano?" řekla Catherinea ušklíbla se. "Pokud vím, bude mi sedmnáct až za dvaadvacet dní."
"Cathy, nekaž mi lež, ano?" osopila se na ni Nymfadora s úsměvem.
"Měly byste už jí do vlaku," popoháněl je Ted. "Nebo vám to ujede a my vás budeme mít na krku další rok."
"Tati."
"Jen jsem si dělal legraci, tak ale už vážně. Měli byste jít. Ahoj, Nymfadoro," řekl a objal ji. Andromeda udělal to samé s Catherinou.
"Dávej na sebe pozor, Doro," usmála se na dceru Andromeda dojatě.
"Ahoj, mami, tati."
"Nashledanou, paní Tonsková, pane Tonksi," loučila se i Catherine.
Obě dívky vrhly na manžele ještě jeden pohled, a pak spěšně naskočily do vlaku. Vytáhly za sebou své kufry a hned na to se zvenčí ozval uširvoucí pronikavý pískot píšťalky. Dveře se s hlasitým klap zavřely a vlak se dal do pohybu.
"Tak, já koukám napravo ty nalevo," zavelela energicky Dora a popadla svůj kufr. Cathy ji následovala a udělala to samé.
Procházely jednotlivými vagóny, ale nikde nebylo žádné volné kupé, když už to téměř vzdaly, tak na poslední chvíli zahlédly někoho známého. Za prosklenými dveřmi se na ně zubil jediný kluk, kterého mohly obě vystát. Zpoza brýlí na rozverné dívky hleděly hnědé zraky.
"Jé, čau holky," pozdravil je a jako správný džentlmen chtěl pomoct Doře s kufrem, ale ta ho jednoduše odmítla s tím, že by si měl raději všímat Cathy, která se svým kufrem zápolila. Nemohla ho ani za nic nacpat do zavazadlového prostoru.
"Sakra pomůže mi už někdo? Nebo mě tady hodláte nechat stát s touhle těžkou váhou nad hlavou?" Její hlas zněl nabroušeně. Na to, že je Catherine malá drobná dívka, tak se umí pořádně naštvat. Leo k ní okamžitě přiskočil a pomohl jí. Společným úsilím tam ten kufr nacpali.
"Díky." Cathy se na něj usmála a padla na sedačku.
"Tak jak sis užil prázdniny, Leo?" zeptala se ho Dora. Na to se hned dal chlapec do vyprávění. Vyprávěl o tom, jak byl u babičky a o dovolené, na níž byl s rodiči v Indonésii. Dora ho pozorně poslouchala, ale jak se zdálo třeba taková Catherine, o to vůbec zájem neměla. Vytáhla si knihu a četla si - ostatně jako vždy, pomyslela si Nympha. Přesně tohle jí na ní vadilo. Neposlouchala ostatní, když něco povídali, ale jakmile vyprávěla ona svoje historky, musel poslouchat každý. Někdy bylo velice těžké s ní vydržet. Kvůli tomuhle by ji někdy Dora nejraději vystřelila na Měsíc, ale na druhou stranu to byla skvělá kamarádka. Pokud měla Dora nějaký problém tak jí naslouchala, ale to bylo jenom výjimečně, a dala jí užitečnou radu nebo se o to alespoň snažila.
Zničehonic do jejich kupé vtrhla jedna z jejich kamarádek - Natali. Jako vždy měla vlasy obarvené. Docela dost často si barvila vlasy, ale jí všechny ty barvy slušely, tohle by jí mohla každá kouzelnice i mudla závidět.
"Ahoj," pozdravila je zvesela, "tak co tomu říkáte?" ukázala na své vlasy obarvené na černo, přičemž měla červeně podbarvené spodní vlasy. Cathy pozvedla oči od knihy a kritickým okem si Natty prohlédla. Protočila panenky a zase zapíchla zraky do knihy. Za to Nympha z toho byla nadšená. Stoupla si a otočila Natalii o tři sta šedesát stupňů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama