5. kapitola 1/3

29. února 2008 v 21:41 | M.o.n.i.k.a |  Trable s láskou
Zdarec čtenáři mých povídek,
mám tu pro Vás další kapitolu. Trvala mi hrozně dlouho, za což jsem se Vám chtěla omluvit, ale nyní dostě keců a pusťte se do toho.
Doufám, že budete hodní a napíšete velkou kopu komentářu, za níž Vám budu moc moc moc vděčná =D
Přeji Vám příjemné počtení
Vaše M.o.n.i.k.a
P.S.Omlouvám se za případné chyby=D

Siriův ničím nerušený spánek narušila vábná vůně jídla, jakou již dlouho nepocítil. Sladký závan čerstvě dopečeného jablečného koláče by za nic na světě nevyměnil. Čile vyskočil z postele, v níž se mu tak překrásně spalo.
"No to je dost, že jsi vzhůru," promluvil na něj James, který držel v ruce své koště a zase ho leštil. "Už jsem myslel, že se dneska neprobudíš."
"Proč?"
"No proč, proč? Tak se koukni kolik je hodin." Sirius dal na jeho radu a málem mu vypadly oči z důlků
"Cože?!?" vyjekl, "proč jsi mě neprobudil?"
"Snídaně byla v devět nyní je půl dvanácté, umíš si představit, jak by ses asi tvářil, kdybych tě probudil v devět?"
"Jo." Siriovi projela tělem ostrá bolest až sykl a stáhl obličej do bolestného šklebu. Jamese toto gesto vyděsilo.
"Co je? Co se ti stalo?"
"No to je na dlouhé povídání." Sirius se o tom očividně nechtěl bavit, což James pochopil.
"Možná by ses raději šel umýt," nabídl mu.
"Jo jasně, jen se obléknu." Sirius začal hrabat v kufru a vytáhl si tričko a kraťasy, které na sebe rychle navlékl. "A kde je koupelna?"
"Jo jasně, hned ti o ukážu." James si položil koště na postel a udělal Siriovi jakousi prohlídku domu. Siriovi se dům líbil. Obyčejný domek, sladěný v teplých barvách, s velkými okny a především úžasnou atmosférou. Sice tu byl pouze přes noc, ale jen to, že měl klidný spánek o něčem svědčilo. Jediné čeho se obával bylo, jak ho Jamesovi rodiče- čistokrevní kouzelníci- mezi sebe přijmou, přeci jen příjmení Black nebylo ve světě dobrých kouzelníků příliš oblíbené.
"Jdu do té koupelny," oznámil Sirius.
"Jo, ale za chvíli je oběd, tak dělej. Máš na to zhruba čtvrt hodiny, tak ne abys tam byl hodinu. Tady žádný baby nejsou," James po Siriovi hodil pobavený úšklebek. Ten za sebou zavřel dveře do koupelny a zamkl. Jediné co by mu ještě scházelo bylo, aby mu vtrhli do koupelny, zrovna když by byl nahý, paní Potterová nebo pan Potter, při nejhorším oba dva. Dal si ranní sprchu, při níž usoudil, že i voda je u Potterových jinačí, taková příjemnější. Stoupl si k umyvadlu, v zrcadlu na sebe hodil pár svých kouzelných úsměvů, jako to dělal každé ráno a chtěl si vyčistit zuby, ale zarazil se poté, co zjistil, že si svůj kartáček na zuby nechal u své rodiny. Pro jistotu se zabalil do ručníku, odemkl a z otevřených dveří vystrčil hlavu.
"Jamesi!" sykl k zavřeným dveřím polepeným plakátem Jamesova nejoblíbenějšího famfrpálového družstva. Odezva žádná. "Jamesííí!" křikl trochu hlasitěji, ale nic. Vyběhl z koupelny zabalený pouze do sněhobílého ručníku do Jamesova pokoje otevřel dveře a...
"Jamesi, já jsem si zapomněl doma kartáček na zuby." Pohlédl na Jamese a všiml si jeho přitroublého výrazu. Něco nebylo v pořádku. Pak pohlédl směrem, kde předpokládal Jamesův pohled. Na židli u psacího stolu seděla černovlasá usměvavá žena. Sirius vydedukoval, že je to zřejmě Jamesova matka, paní Potterová. Nejdřív vypadala šokovaně, ale pak ze sebe vypravila vlídný pozdrav.
"Ahoj, ty musíš být Sirius." Usmála se na něj, v jejím úsměvu poznal svého kamaráda Jamese.
"Já-já ano, jsem Sirius." Jindy nesmírně sebevědomý chlapec se nyní cítil neuvěřitelně malinký. Hanba ho fackovala a jeho obavy se vyplnily. Paní Potterová ho poprvé viděla polonahého a zabaleného v ručníku. "Asi, asi půjdu zpátky do koupelny." Otočil se a v tu chvíli si přál, aby byl neviditelný. Ženský hlas ho však přerušil.
"Počkej," usmála se na něj a vytáhla hůlku. Vyčarovala zubní kartáček a podávala mu ho. "Říkal jsi, že nemáš kartáček."
"Jo, jasně. Děkuji." Otočil se, a co nejrychleji odklusal do koupelny. Když už byl u dveří a pomalu už si oddychl nečekaně mu sklouzl ručník za pasu dolu a spadl na zem. V prvním okamžiku jen strnule stál jako tvrdé Y, pak si ale uvědomil absurditu situace, v níž se ocitl a pohotově stiskl kliku a vplul do koupelny, ještě za sebou vtáhl ručník, přibouchl dveře a zamkl. Sedl si na záchod a měl takový pocit, že se snad propadne hanbou. Po chvíli mu přišla ta situace jako vystřižená z komického prostředí a sám pro sebe se usmál. Rychle se oblékl. Když na sebe navlékal tričko, někdo zaklepal na dveře. Sirius chvíli strnule stál a přemýšlel o tom, kdo by to mohl být. Ten někdo ale zaklepal po druhé.
"Siriusi," ozval se jemu po dnešku povědomý hlas. Ach néé... Došel ke světlým dveřím a stiskl kliku. Ve dveřích stála Jamesova matka a usmívala se na něj. V ruce držela Siriův kartáček, který mu před chvílí vyčarovala. "Ve spěchu jsi nejspíš ten kartáček upustil." Sirius polkl na sucho o začal rudnout.
"Dě-děkuji," vykoktal ze sebe a ještě pořád stál, jakoby mu nohy samým studem zdřevěněly. Paní Potterová asi zřejmě vycítila, jak se právě cítil mladý Black, a tak se opět jen vlídně usmála otočila se a sešla po schodech dolů. Sirius vešel zpátky do koupelny a pevně doufal, že si ty trapasy dneska pořádně užil, a že už se mu nic podobného hodně dlouho nepřihodí. Vyčistil si zuby a vyšel ven z koupelny, šel přímo do Jamesova útulného pokoje. Když vkročil dovnitř James okamžitě vyprskl smíchy.
"Ha-ha-ha." Sirius stáhl obočí k sobě, "Doufám, že se skvěle bavíš, ale o něco raději bych byl, kdyby ses bavil na účet někoho jiného."
"Promiň, ale to se nedalo," řekl povzbudivě James a poplácal Siriuse po rameni. "Musíme jít."
"Kam?"
"Je dvanáct hodin, to znamená jediné-" James se usmál, "oběd." Siriovi se stáhlo hrdlo.
"Jo počkej a neměl, neměl bych si nejdřív ustlat postel?"
"Od kdy si ty," James na něj namířil ukazováček, "steleš postel?"
"No..."
"Jasně, chápu. Ale pokud nechceš umřít hlady... stejně tam budeš muset jít. Chtě nechtě. Prostě tě to nemine."
"Já vím."
"Tak proboha nech tu postel a pojď na oběd. Musíš mít hlad."
"Jo to tedy mám," Sirius se zmohl na strohý úsměv a šel za Jamesem, který ho dovedl do jídlem provoněné jídelny. Na stole již byly připravené příbory, jež se leskly na dálku, sněhobílé talíře se zlatý lemováním a vysoké skleničky bez jediné šmouhy. Vypadalo to přímo božsky. Kuchyň byla prosvětlená střídmými paprsky odrážejícími se od čerstvě napadlého sněhu. U stolu byly celkem čtyři židle, které vypadaly neobyčejně pohodlně. Jednu z nich obsadil vysoký muž s brýlemi posazenými na nose. Svůj pohled upíral do Denního věštce. Ale jakmile přišli chlapci a usadili se na svá místa noviny složil.
"Dobrý den, mladý muži," usmál se na Siriuse. "Ty musíš být Sirius."
"Dobrý den, ano to jsem já." Sirius opětoval úsměv tím svým, poněkud nervózním. Z kuchyně přišla paní Potterová, v rukách držela skleněný džbán s dýňovou šťávou. Položila ho na stůl a zase se vrátila do kuchyně odkud přinesla polévku.
Sirius byl chvíli nervózní, mezitím, co paní Potterová jednomu po druhém nalévala polévku a nakonec i sobě, chytl kraj ubrusu a začal si ho natáčet na prst. Sám nevěděl, co dělá, ale nervozita s ním udělala své. Když měli všichni polévku před sebou a všichni seděli na svých místech popřáli si dobrou chuť a pustili se do jídla. Pan Potter se mezitím díval na Siriuse a pokládal mu otázky. Nebyly ani nepříjemné, ani vlezlé prostě takové normální otázky. Sirius si manželé Potterovi velice oblíbil a jen tiše Jamesovi záviděl jeho skvělou rodinu.
"Takže tohle je ten Sirius Black, o němž nám James pořád povídá," pronesl pan Potter a vlídně se na Siria usmál.
"Doufám, že vám nevypráví nějaké nepravdivé věci," zavtipkoval Sirius.
"No já myslím, že vzhledem k tomu, že nám neustále chodí domů sovy ze školy," Jamesova matka roztáhla rty v široký zářivý úsměv, "tam myslím, že mluví pravdu." Sirius se usmál, náhle z něj téměř polovina jeho nervozity opadla. Ale pak to přišlo, po dlouhé době pohodového povídání přišla ona dlouho očekávaná nepříjemná otázka, po níž následovalo dlouhé a především složité vysvětlování. Nejdřív si Sirius myslel, že bude hrát špinavou hru a bude si něco vymýšlet, protože se mu u Potterových bydlelo, i když poněkud krátkou dobu, velice dobře. Nakonec se rozhodl, že nechá pletichaření a lhaní na své špinavé rodině, a že s Potterovými bude mluvit naprosto upřímně a otevřeně.
"Siriusi, proč jsi utekl?" A bylo to tu. Sirius se na chvíli zamyslel vyschlo mu hrdlo a nervozita byla zpátky, ale byla dvojnásobní větší. Otevřel pusu a zase ji zaklapl. V koupelně o tom přemýšlel, měl to vymyšlené, o čem bude mluvit. A teď? Připadal si, jakoby byl nahý, bez argumentů s vyschlým hrdlem a hlasivkami, které neposlouchají. Sirius vztáhl ruku ke sklenici s dýňovou šťávou a napil se. Promyslel první větu. Položil sklenici zpět na stůl a řekl to, co ho tak trápilo.
"Já jsem ze starobylého rodu Blacků, nebo to tak alespoň říká má matka," Sirius polkl a tiskl v ruce sklenici. Nikdy si nemyslel, že to bude tak těžké, mluvit o své rodině. "To zajisté víte. Blackovi nikdy nebyli a nebudou nadšeni z kouzelníků, kteří nejsou čistokrevní, což je naprostá blbost." Jazyk se mu jakoby rozvázal, stále ale koukal na sklenici, kterou držel v ruce. "Nesouhlasím s nimi. Již dlouho jsem plánoval útěk, ale nikdy jsem se k tomu nedostal, nikdy..." Na chvíli se zarazil, ale hned zase pokračoval. "Všechno to začalo, když jsem se dostal do Nebelvíru, matka a otec mnou začali pohrdat..." Siriovi se v oku zaleskla slza, ale on ji potlačil. "Každé prázdniny, které jsem musel strávit s nimi, pro mne byly jenom utrpením, ničím jiným. Muka a zase muka. Neustálé urážky od matky..." Mezi slovy si uvědomoval, že normálně by tohle nedokázal říct nikomu, ale tady u Potterových, v Malých Vrtonicích, v řadovém domku se najednou cítil, jakoby tu byl doma. Takhle se cítil jenom v Bradavicích. Pokračoval dál: "Tenkrát, když jsem přijel domu z prvního ročníku, tušil jsem, že to bude peklo, ale že to bude až tak hrozné..." Pohlédl od sklenice a pohledem přejel po své provizorní rodině. Všichni na něj upírali pohledy. Nevydržel to. Oči mu opět sklouzly ke sklenici. "Myslel jsem si, že to bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat." Trpce se zasmál. "Bylo mi dvanáct večer jsem vždycky brečel do polštáře a přemítal o tom, jaké to bude až od nich vypadnu. Až odejdu z domu na Grimauldově náměstí. Myslel jsem si, že to bylo to nejhorší co se mi mohlo stát. Kdybych jen věděl... Pravé peklo začalo teprve minulé prázdniny. Zhruba v polovině července. Matka mi položila otázku, zda-li se přidám k Voldemortovi." Sirius zakroutil hlavou a zavřel oči. "Už dlouho jsem to tušil. Kde bylo nějaké zlo, tam byl někdo z rodiny Blacků. Zjistil jsem si o Voldemortovi, co možná nejvíce. Hned po tom, co jsem narazil ve starším vydání Denního věštce na sloupek, kde psali o útocích na mudly, jsem byl pevně rozhodnutý, že to nepodstoupím. Řekl jsem matce dlouho promyšlenou odpověď - NE! To bylo poprvé, co na mne použila Cruciatus." Siriovi stekla po tváři první slza. " Takhle to pak bylo pořád. Já jsem začal dělat naschvály, matka byla čím dál krutější, ale má odpověď byla stálá - NE!" Siriovi opět vyschlo v krku, přiložil si ke rtům sklenici, kterou držel ještě pořád v rukách a napil se. "Včera to bylo to nejhorší, co mě zatím potkalo. Matka na mne dvakrát seslala mučící kletbu. Odešel jsem do pokoje a věděl jsem, že je na čase udělat první krok. Ve dvě hodiny ráno, jsem se probudil, bolelo mě celé tělo a já jsem si sbalil kufry. Napsal jsem jim dopis na vysvětlenou a odešel. Najednou jsem si uvědomil, že nemám kam jít. V beznaději jsem si sedl na první lavičku poblíž a najednou se přede mnou objevil záchranný autobus, kterým jsem se dopravil sem." Sirius ukončil své povídání. Chvíli po tom bylo ticho. Poohlédl se po svém obecenstvu. Paní Potterová měla v očích slzy. Přelétl pohledem na Jamese, ten vypadal velice sklesle a nakonec pan Potter. V hlavě se mu musela honit spousta myšlenek. Najednou promluvil.
"Vidím, že jsi velice statečný mladý muž," povzbudivě se na něj usmál. Sirius opětoval jemným pousmáním.
"Vůbec nejsem statečný, kdo ze statečných utíká před tím, co ho trápí? Nikoho takového neznám. Obvykle je ten, kdo utíká, nazýván zbabělcem, a tím také jsem."
"Siriusi, já si myslím, že to, co jsi udělal nebylo vůbec zbabělé. Ani nejlepší kouzelníci nedokážou čelit všemu. A pokud říkáš, že tě matka takto trestala, pouze bys trpěl. Neměl by ses jak bránit, nakonec bys souhlasil," promluvila k němu Jamesova matka. V jejím hlase byla slyšet jistá něha, kterou poznal pouze intuitivně.
"Mohl jsem se proti tomu postavit..."
"Ne, nemohl. Jak by se mladý, šestnáctiletý chlapec, jako jsi ty, mohl vypořádat s kletbou, která se nepromíjí?" Pan Potter se mu podíval zhluboka do očí. "To co jsi udělal, bylo to nejrozumnější. Nebylo to vůbec zbabělé, kdo dokáže navždy opustit svou rodinu?"
"Oni nejsou moje rodina!" křikl Sirius silněji, než měl původně v plánu.
"Omlouvám se."
"To je v pořádku. Prozatím ti nabízíme, tedy pokud chceš, že u nás můžeš bydlet."
"Fakt?" řekli oba chlapci unisono.
"Ano, fakt."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 1. března 2008 v 7:58 | Reagovat

Hezké...:-)

2 Terina Terina | 2. března 2008 v 22:29 | Reagovat

pěkný... :) Tak j jdu číst dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama