4. Kapitola 2/2

14. února 2008 v 21:37 | M.o.n.i.k.a |  Trable s láskou
a zbytek...

"Mám," Sirius nemohl vymyslet žádnou dobrou výmluvu, a tak plácl první věc, co ho napadla, "mám dneska rande." Nikdo se tomuto "faktu" dál nevěnoval, protože si Sirius, ač nerad, vymyslel až přespříliš dobrou výmluvu, kterou mu bezprostředně slepě uvěřili. Téměř popoběhl, aby se na Rema a jeho holku nemusel koukat. Navenek vypadal vyrovnaně, ale uvnitř se pomalu rozpouštěl, jako kostka cukru ponořená do čerstvé kávy, to ho sžírala neuvěřitelná závist. Pozvolna ubíral tempo kroku až přešel k pomalé chůzi. Prošel obrovskými masivními dveřmi do Vstupní síně, kde se to hemžilo studenty. Mezi staršími neustále popobíhali prváci, kteří se neustále pošťuchovali a každou chvilku do někoho vrazili a s posměšným promiň, odešli otravovat další studenty. Sirius spěšně vběhl do učebny přeměňování, ne že by snad pospíchal, ale začínalo ho štvát neustálé narážení, ze strany malých studentíků, kteří byli rozjaření z předvánoční atmosféry, vznášející se po celém hradě. Jestli něco na Bradavicích doopravdy nesnášel, pak to byla právě brnění zpívající koledy na každém kroku, či girlandy rozvěšené všude po hradě.
Hodinu přeměňování také naprosto pohltil předvánoční chaos, profesorka McGonagallová vytáhla pergamen, na nějž zapisovala žáky, kteří zůstávali přes Vánoce v Bradavicích. Nebylo to sice moc obvyklé, ale pár studentů zde zůstávalo. Mezi ně bohužel nepatřil Sirius, jediný Black, který se nedostal do Zmijozelu, za což mu také doma dělala matka patřičné peklo. Jen nerad se vracel, ale nikdy nemohl jinak. Jednou to zkusil, když byl pátém ročníku. Matka pro něj přijela a vynesla ho téměř v zubech ven. Ztropila mu ve Vstupní síni, kde se před ní snažil schovat, takový povyk, že si o tom všichni ještě dlouho povídali. Po tom, co se mu živě vybavil její skřek se zuřivě oklepal.
"Co ti je?" James pozvedl hlavu.
"Nic, nic." Pohleděl ven z okna a naskytl se mu pohled, který se mu dlouhých čtrnáct dní nenaskytne.
ooOoo
V časných ranních hodinách, kdy nikdo normálně nevstával se po pokoji rozléhalo dunění něčích kroků. To znamenalo jediné- nastal čas příprav na Vánoční prázdniny. Remus skládal do kufru posledních pár knížek, James právě ukládal své koště na místo, kde předpokládal, že se o něm nikdo nedozví, protože byl na svůj Broom nesmírně pyšný a nechtěl, aby přišlo do ruky někomu nežádoucímu, ať už by to byl kdokoliv.
"Jamesi," snažil se ho zastavit Remus, "co to proboha děláš?"
"No co by," James si prohrábl vlasy, čímž vypadaly ještě více rozcuchaně, než předtím, "snažím se schovat koště."
"Proč se snažíš schovat koště?"
"Aby mi ho někdo neukradl."
"Jasně," Remus nechápavě zakroutil hlavou. "Copak si vážně myslíš, že kdyby někdo chtěl, tak to koště v té skříni nenajde?" pohlédl na šatní skříň, do níž James právě cpal své koště.
"No jo," přestal, "máš pravdu."
"Já vím," usmál se Remus.
"Raději si ho vezmu sebou domu." Remus nad tím jen mávl rukou a o nic dalšího se nepokoušel.
Sirius ještě nechával oči zavřené, ale po tom, co ho do hlavy zasáhla Zlatonka, kterou zřejmě James vypustil. Sirius naštvaně sykl a otevřel, ač nerad, oči. Pomalu se posadil a protáhl se jako kočka.
"Naše Šípková Růženka se probudila," zavtipkoval James.
"Dobré ráno, Siriusi." Nic ho nedokázalo vytočit víc, než Removo ranní pozdravení. Nikdy ho nezměnil, celých skoro šest let se probouzí a slyší: Dobré ráno, Siriusi.
"Čau kluci." Hlasitě zívl a jen taktak si stihl zakrýt ústa. "Je volná koupelna?"
"Myslím, že ano."
Sirius se zvedl z postele a došel do koupelny, kde si hodlal dát ranní sprchu na probuzenou. Jen co za sebou zaklapl dveře a otočil klíčem v zámku, začal někdo naléhavě tlouct do dveří.
"Siriusi, prosím, pusť mě do koupelny. Je mi zle." Ve skřehotu poznal Sirius Petera. V podstatě se ani nedivil tomu, že mu je špatně, při pomyšlení na to, co včera spořádal, se dělalo i Siriovi špatně. Neochotně se zase odemkl a uvolnil koupelnu malému, vypasenému chlapci, který se držel za břicho.
"Ať ti to netrvá celou věčnost!" stihl za ním ještě křiknout. Nezbývalo mu nic, než se dát do balení věcí nezbytně potřebných pro pobyt mimo domov, kterým pro něj byly Bradavice, již od prvního ročníku. Bez ladu a skladu naházel pár triček v červené provokativní barvě, a vytahané džíny, které nosil jedině, když jel domu, do kufru. Jako recese, to bylo dostačující, ale ne dobré. Sirius přemýšlel o tom, co by tento rok mohl udělat. Co takhle propustit domácího skřítka Kráturu? To ho nikdy nenapadlo, ale bylo to až přespříliš kruté. Krátura, domácí skřítek rodiny Blacků, byl jeden z naprosto nenormálních skřítků, který by si nevzal žádnou věc, která by ho zprostila jeho služby, vůči starobylému rodu Blacků. Ušmudlaný skřítek pouze po tají sbíral věci, které se válely na místech, kde skoro nikdo nechodil, a také předměty, o nichž s určitou jistotou věděl, že je nikdo nebude postrádat. Všechno tohle si schovával ve svém přístěnku, kde měl svůj kutloch. O jeho tajné sbírce věděli pouze on a Regulus, který měl pro Kráturu slabost. Skrýš objevili náhodou, když byli docela malí kluci. Nikomu o ní neřekli, protože věděli, že by starého skřítka, který by to nemusel přežít, neminul trest, vysoký trest.
Po deseti minutách cvakla klika a ze smrduté koupelný vyšel nadutý Peter se slastným výrazem ve tváři. Sirius se ani nenamáhal jít do koupelny hned teď. Nesnesitelný smrad, jehož byla malá místnost plná, by ho okamžitě skolil.
"No tak, Siriusi," pobídl ho Remus, "Peter už je dávno venku."
"Jo, jasně. Koukám, že ty chceš vidět Siriuse mrtvého co? Nebo nejméně polomrtvého?" Remus na Jamese vykulil oči.
"Cože? Proč bych si já," ukázal na sebe, "měl přát Siriovu smrt?"
"No tak já nevím," James se podrbal na hlavě, "byl jsi někdy po Peterovi v koupelně?"
"Ne."
"No, tak pak to chápu."
"Co chápeš?" Remus byl stále překvapený a oči měl navrch hlavy.
"Totiž Péťa - viď Péťo-" pohlédl na malého tlustého chlapce, který právě nabral v obličeji sytě růžovou barvu. "Když je na záchodě, tak pak když vyjde, tak tam po něm nikdo nemůže jít nejméně půlhodiny. Čtvrt hodiny je na vlastní nebezpečí." James se začal smát a s ním i Remus, kterému spadl kámen ze srdce. Sirius se pokusil o úsměv, ale ten jakoby mu ztuhl a na rty nechtěl za žádnou cenu. Sirius sklonil hlavu zpět ke kufru a dělal, že si pečlivě rovná své věci. Když narazil na prsten se znakem Blacků v nočním stolku. Vnitřnosti mu udělaly kotrmelec. Už za necelé dvě hodiny měl být v Bradavickém expressu, který ho doveze do Londýna a za pouhých osm hodin měl být doma, v prostředí, kde byl nenáviděn. Po půl hodině, kdy přemýšlel nad útěkem do Zapovězeného lesa, skočením pod vlak, proměnění se do své zvířecí podoby navždy a spousty dalších plánů, jak se vyhnout mukám, která ho čekala v blízké době. Nic však nebylo dost dobré. Každý plán měl svou velkou, fatální chybu, která celý plán zhatila. Po půl hodině se dostal do koupelny, kde to ještě trochu zavánělo, a tak si vyčistil svůj chrup, který byl bezprostřední částí jeho sítí, které spřádal na polapení své další dívčí oběti. Poté vyběhl z koupelny a oblékl se.
Ve Velké síni už bylo rušno, jako bývá vždy před odjezdem domů. Většina studentů a studentek se těší, asi tak jako James, některým je to jedno jako Peterovi a někomu to vadí jako Siriovi. V jednom se ale všichni shodli, všichni štěbetali, ať už si stěžovali nebo si vyprávěli o tom, co asi dostanou k Vánocům. Mladý Black znuděně přihlížel a mazal si topinku marmeládou.
Když to všechno spořádal, vyzvala je profesorka McGonagallová, aby se dostavili před školu včas, že na ně nikdo nebude čekat. Studenti se s brbláním rozutekli do svých společenských místností nebo pokojů. Na všech chodbách, kde bylo brnění se ozývaly skřeky, ve kterých jen matně někdo poznával slova koled. Někdo si s brněními zřejmě pohrál a ta teď vrzala a skřípala, kdykoliv se snažila zazpívat nějakou koledu. Jediné co bylo pozitivní bylo, že vrzala alespoň unisono...
ooOoo
Nastala jedenáctá hodina, studenti všech kolejí byli ve vlaku. Poklidně seděli ve svém kupé se svými přáteli a povídali si spolu na všechna témata. U Pobertů byla právě rozehrána první partie kouzelnických šachů, které díky poklidné jízdě mohli bez obav hrát.
James si právě lámal hlavu nad tím, jak dát Removi nadobro mat, ale stále nemohl na nic přijít. Pokoušel se pomocí zpětného zrcátka navázat kontakt se Siriusem, ale ten ho měl hluboko v kapse, kde ho nechal ležet bez jakéhokoliv povšimnutí. Smutně koukal po ubíhající krajině a přál si, aby se probudil a zjistil, že už je po vánočních prázdninách a nebo, že to je pouze noční můra. Nic z toho se však neuskutečnilo a Sirius dál hleděl svýma bouřkovýma očima do dáli. Dlouhá cesta do Bradavic mu připadala jako příliš krátká cesta do Londýna. Ani se nenadál a stál se svým kufrem na nádraží King´s Cross, kde se rozloučil se svými přáteli a pomalými kroky přešel k přepážce oddělující mudlovský svět od toho kouzelnického. Rozběhl se a proběhl přepážkou. Rázem se octl v mudlovském světě. Nyní na něj čekalo to nejtěžší ze všeho- dojít k domu na Grimauldově náměstí. Cesta mu ubíhala neobyčejně rychle a on byl stále blíž a blíž nenáviděné rodině.
Od domu ho dělilo pouze několik kroků. Sirius se je snažil co nejvíce prodloužit, ale jeho plány překazil malý domácí skřítek, který již stál v otevřených dveřích a oči mu zářily na dálku. Teď už mu všechno bránilo v tom, aby se ubral jinou cestou, a tak jak mu radil rozum, aby utekl. Skřítek, ač neúmyslně, mu to překazil. Pomalu se došoural ke dveřím a pozdravil Kráturu. Ten pozdrav opětoval, a pak se jen tiše něco zamumlal. Vzal Siriův kufr a táhl ho po schodech do pokoje mladého Blacka.
"Tady je ten nevděčník." Tímto ho přivítala jeho matka.
"Taky tě rád vidím."
"Pojď sem ke mně." Stará žena seděla v obývacím pokoji a spolu s ní tam seděl Regulus.
Sirius musel jít k matce, leč s jistým odporem.
"Co to máš zase na sobě?" utrhla se na něj, když spatřila jeho prosté mudlovské oblečení. "Okamžitě ze sebe sundej ty mudlovské hadry a převlékni se do slušného hábitu!"
"Proč?"
"Protože v našem domě nebude jediný náznak mudlů! A okamžitě, jak budeš převlečený sundáš ty hnusné obrázky ze zdí!"
"Nesundám," odporoval jí. Staré ženě se zlostně zalesklo v očích. Namířila na něj svou hůlku a pronesla: "Crucio!"
Siriusovi bylo hrozně, tělo jakoby měl v jednom ohni. Kost po kosti, jakoby se mu chtěly vytrhnout z těla. Po chvíli jeho muka ustala.
"Okamžitě udělej, co jsem řekla!"
Sirius jako poslušný pejsek vyběhl do svého pokoje v červených barvách, jediná místnost, kterou na tomhle baráku měl rád. Vešel a padl na postel. Do očí se mu draly slzy. Další nejhorší Vánoce na světě.
Dlouho ležel jen tak na posteli, pak se ale chtě nechtě převlékl do kouzelnického hábitu, který měl ve skříni, černý snad z té nejlepší látky, jaká se dala sehnat. Jakoby jeho matka přesně věděla, co má v plánu, takže se raději pojistila. Sirius se zrovna díval na plakáty, které měl nalepené na zdech, ale vzpomněl si, že tomu něco chybělo. Poklekl ke svému kufru a začal v něm hledat. Nakonec vytáhl fotku, kde byli všichni Poberti. Pomocí kouzla fotku zvětšil a přilepil ke zdi stejně tak pevně jako všechno ostatní. Znenadání někdo zaklepal na dveře. Sirius neodpověděl. Ozvalo se druhé zaklepání o něco hlasitější.
"Dále," Sirius poznal Kráturu, kdyby to byla jeho matka neklepala by po druhé, prostě by vešla.
"Máte jít na večeři, pane," oznámil Krátura a napřáhl ruku ke dveřím.
"Vyřiď, že za chvíli přijdu."
"To nejde, pane, Krátura vás musí přivést. Dnes máte návštěvu."
"No tak dobře." Sirius to udělal jen proto, aby se nemusel Krátura trestat. Sešli schody a došli do jídelny, kde se na něj zubila - ach né- Bellatrix. To znamenalo jediné- matka po něm bude chtít přísahu Pánovi zla.
"Dobrý večer, bratránku," protáhla Bella a dál se na něj usmívala svým lstivým úsměvem.
"Dobrý večer ve spolek."
"Sedni si," vyzvala ho jeho matka oblečená do tmavě zeleného hábitu, stříbřité vlasy měla svázané do pevného drdolu.
Sirius se bez váhání posadil na poslední volné místo u stolu. Stůl se zaplnil a byl čas povečeřet. Siriův otec luskl prsty a skřítek Krátura vešel do místnosti. Pod tíhou všeho jídla se mu podlamovala kolena, ale nikdo nebyl s to mu pomoci. Sirius se chtěl zvednout, ale matka ho posadila zpátky. Když skřítek donesl všechno jídlo, pustili se Blackovi do jídla... Večeře u Blacků probíhala velice tiše. Jen sem tam někdo skřípl nožem o talíř, ale jinak byla zcela nonverbální. Jídlo bylo vynikající, ale Siriuse jakoby přešla rázem chuť. Byl si plně vědom toho, co přijde po moučníku. Přehraboval se v jídle ještě, když už ostatní dojedli. Nikdo na něj však nebral ohledy. Paní Blacková dala pokyn Kráturovi, a ten vše v tichosti sklidil. Pak na stůl donesl moučník. Sirupový nákyp vážně skvěle voněl. Každému byl nandán kousek a všichni si vychutnávali slastnou chuť Kráturova moučníku. Pak přišla ona očekávaná otázka. Atmosféra se napjala snad nejvíce, jak mohla.
"Siriusi, přidáš se k Pánovi zla?"
"Ne," odpověděl klidně, "nikdy."
"Cože?" vyjekla Bellatrix a zavrtěla se na židli, jakoby seděla na trní.
"Nepřidám se k němu."
"Můj syn, který mi dělá ostudu jen tím, že se dostal do Nebelvíru, odmítá přislíbit věrnost Pánovi zla?!? Rozmysli si pořádně odpověď. Má otázka je jasná. Přidáš se k Pánovi zla nebo ne? Teď odejdi do svého pokoje a přemýšlej o tom, co je pro nás, jakožto pro čistokrevný rod důležité."
"Moje odpověď je také jasná, možná ještě jasnější." Sirius se zvedl od stolu. "Nikdy se k němu nepřidám!" Siriova matka vytáhl hůlku a namířila ji na svého syna, v obličeji byla rudá vzteky.
"Crucio!" zahřměla. Sirius se svalil na zem v křeči. Dnes po druhé ta samá palčivá, nesnesitelná bolest, ale nyní to bylo o to horší. Jeho matka ho nechala, aby se zmítal v křečích a bolestně skučel docela dlouho.
"Dost," přerušil ji pan Black, který všemu přihlížel. "To stačí." Siriova matka sklonila hůlku. Mladý Black stále ještě ležel na zemi, tělo měl v jednom ohni. Pomalu se sápal na nohy, kterými mu projela neskutečně ostrá bolest.
"Odejdi do svého pokoje," přikázala mu matka, která dělala, jakoby se nic nestalo. Sirius vyšel schody, jak nejrychleji to šlo. Nohy se mu stále klepaly a v rukou měl křeč. Došel do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.
"Nikdy!" vykřikl, "nikdy se k němu nepřidám!"
Znaveně střídavě vydýchával. Tělo měl celé rozbolavělé. Ne, že by tohle nikdy neprožil, ale dnes to bylo již dvakrát po sobě. Dnes uteču a nikdo mi v tom nezabrání. Na chvíli zavřel oči. Zmocnil se ho lehký spánek.
Siriovi se to zdálo jako deset minut, když ho ovál ledový vánek z otevřeného okna. Podíval se na hodinky. Dvě hodiny ráno, je na čase odejít. Popadl kufr a postavil ho ke dveřím, ještě se rychle převlékl a hábit hodil na postel. Usedl ke stolu a vytáhl z něj kus pergamenu a kalamář s brkem. Naškrábal krátký vzkaz.
Nikdy se k němu nepřidám, má odpověď je jasná a stále stejná. Nejsem jako oni, nedokáži zabít byť kouzelníka nebo mudlu. Nehledejte mě, zřekněte se mne. Nechci nic z vašeho majetku. Odcházím.
Sirius
Pergamen pečlivě složil a dal do obálky, kterou nechal ležet na stole, vedle kalamáře a brku. Popadl všechny své věci a tiše za sebou zaklapl dveře. Téměř neslyšně došel do vstupní haly a vzal si z věšáku svůj kabát obmotal si okolo krku zlato červenou šálu a otevřel dveře. Vykročil ven, kde ho pohltila tma. Rychlými kroky prošel Grimauldovo náměstí, jako kdyby čekal, že ho někdo bude sledovat. Zastavil se až tři bloky od domu, kterého se právě vzdal. Nasál čerstvý vzduch, jenž ho štípal v plicích. Nevšímal si bolesti, která mu pulzovala celým tělem. Prostě si užíval svobodu a šel..., ale kam vlastně šel? Pocit štěstí náhle vystřídal příval zoufalství. Vytáhl hůlku a mávl s ní. V mžiku před ním brzdil modrý třípatrový autobus. Jakýsi muž mu předříkal něco čemu nevěnoval žádnou pozornost, pouze koukal na autobus, který před ním stál.
"Co tu tak stojíš a okouníš?" vyzval ho muž, který na něj před chvílí vychrlil všechny informace.
"Jo jasně."
"Vítej v záchranném autobusu. Kam to bude?"
"Malé Vrtonice, prosím."
"Ernie, do Malých Vrtonic." Ernie byl mladý řidič s brýlemi. Po pokynu se autobus rozjel neuvěřitelnou rychlostí. Projížděl zatáčky nesmírnou rychlostí a mudlovská auta se dala postřehnout pouze jako šmouhy.
"Malé Vrtonice," prohlásil mladý chlapec a vytáhl si kalkulačku. "Jeden galeon."
Sirius vytáhl zlatou minci a vložil ji chlapi do ruky. Vystoupil a vyndal svůj kufr, ani se nenadál a autobus odsvištěl stejně tak rychle, jako přijel.
"Třicet dva, třicet dva," opakoval si neustále, dokud nedorazil k malému roztomilému domku s velkými okny plnými květin. Opatrně otevřel vrátka a vkročil na zahradu s dlážděným chodníčkem. Připadal si jako zloděj s tou výjimkou, že on se táhl s kufrem. Došel ke dveřím, kde stálo na zlatém štítku ozdobným písmem Potterovi. Chvíli se rozmýšlel, ale nakonec přeci jen stiskl zvonek. Chvilku trvalo než bylo slyšet tlumené kroky. Zčistajasna někdo otevřel dveře. Byl to James a za ním stáli zřejmě jeho rodiče. James zamžoural svýma očima a vyhrkl: "Siriusi! Co tu děláš? Pojď dovnitř." Sirius vešel do světlem ozářené vstupní haly zdobené různými předměty.
"Jak jsi se sem dostal?" naléhal James.
"Chlapci, já myslím, že byste měli jít spát, řeknete si to zítra, vlastně ještě dneska." Sirius byl překvapený tím, jak ho Potterovi přijali. Jen mlčky odešel za Jamesem do útulného pokoje plného plakátů. Sedl si na volnou postel a položil se. Po chvilce si sedl a stáhl ze sebe jeany. Lehl si do postele, ještě chvíli s Jamesem tlachali, ale pak na něj dopadla únava a on usl.
Byl to zatím jeho nejklidnější spánek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 14. února 2008 v 22:12 | Reagovat

Pěkné... vážně hezké a myslím si, že i když jsi to psala opět poéměrně dlouho, tak o to je samozřejmě kapitola delší a hlavně kvalitnější,. Je vidět, jak se každým dalším dílem lepšíš. Opravdu se mi to líbilo ;-) Nic o Siriusově útěku jsem snad ještě ani nečetla, dobře jsi to popsala... opravdu skvělé :-)

2 Lucííík999 Lucííík999 | Web | 15. února 2008 v 19:23 | Reagovat

Ahojky..strašně ráda se s tebou spřátelím....máš fakt krásný blog..sice jsem od tebe ještě nic nečetla, ale to hned napravím...:-)

3 Treia Treia | Web | 15. února 2008 v 21:23 | Reagovat

Skvělí.. Moc pěkná kapča.. Těším se na další.. A moc moc ráda se spřátelím..:)

4 Lostt Lostt | Web | 16. února 2008 v 2:18 | Reagovat

Ahoj, mas mooc pekny blog a prave som zacala citat tvoje poviedky a fakt sa mi pacia:)) Nechces spriatelit?

5 Bariska Bariska | Web | 17. února 2008 v 12:22 | Reagovat

juu to bylo fakticky uzasneee =))

6 luckily luckily | Web | 19. února 2008 v 13:28 | Reagovat

hezké, doufám, že brzo bude pokráčko...:)

7 Mihule Mihule | 22. února 2008 v 18:07 | Reagovat

Sorry, já si toho nevšimla... tak to napíšu teď. Píšeš  strašně hezky a tadyta kapitolovka mě zajiímá nejvíc z toho co tady píšeš... taky se mi líbilo, že si napsala o Siriusově odchodu, to je originální. V psaní se pořád zlepšuješ a vážně se mi moc líbí tvůj styl psaní, stejně jako ten Bětky.

8 wisty wisty | E-mail | Web | 23. února 2008 v 16:07 | Reagovat

moc hezký a zajímavý. jen tak dál:)

9 Zuzka Zuzka | 28. února 2008 v 17:51 | Reagovat

Tak jo no... davam sem komentar, nemuzu si prece vzit na svedomi to, co jsi mi licila = ) Ale je to fakt straaasne pekna kapitola, ja na ni nemam slov, tak se nediv, ze ty moje komentare nepribivaji tak, jak bych chtela... =( Je to proste nepopsatelne hezky a uz se nemuzu dockat pokracka... Jenomze... no.... ja porad nemuzu prijit na to, jak si clovek muze udelat trisku z betonu?!?? Jsem z toho zoufala... =P

10 luckily luckily | Web | 9. dubna 2008 v 20:35 | Reagovat

mooooc se to povedlo....:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama