4. Kapitola 1/2

14. února 2008 v 21:35 | M.o.n.i.k.a |  Trable s láskou
Ahoj,
jsem tu s novou kapitolou v pořadí již čtvrtou. Tahle je extra dlouhá a doopravdy mě bavila, tak pevně doufám, že bude bavit i vás a prosím, prosím pište komentáře=)
Děkuji Vám moc a přej příjemné počtení
Vaše M.o.n.i.k.a

Dnešní ráno nebylo nijak zvláštní. Slunce nevykouklo už dlouhou dobu, sníh ne a ne napadnout a venku vládl pouze mráz, který uměl zbarvit tváře do červena. Vše už nasvědčovalo tomu, že více než dvě třetiny studentů mají špatnou náladu, pomalu přecházející v trvalou mrzutost a zbylá jedna třetina pomalu začíná propadat v beznaděj. Jediný kdo nebyl poslední dobou vůbec mrzutý byl Remus, který den co den zářil jako měsíček na hnoji. Jak mu to Sirius záviděl. Pohodu a klid v duši jaksi již delší dobu postrádal. Hlavu mu pořádně zamotaly dvě slečny, ke kterým neustále proudila všechna jeho pozornost. Nic netušící James na tom nebyl nikterak jinak.
Sirius se zvedl z postele, jelikož se už docela dlouho převaloval z místa na místo, ale nic mu nepřálo k tomu, aby mohl v klidu pokračovat dál sladký spánek. Myšlenky mu už docela dlouho nedopřály klidné ničím nerušené snění. Neustále se mu promítaly obrazy dvou dívek, které nemohl ani za nic vyhnat z hlavy. Protáhl se jako kočka, udělal deset kliků a zvedl se ze země. Přešel k oknu a pohlédl na holou krajinu, z níž vybočovaly pouze jehličnaté stromy, které ne a ne pustit svoje doposud zelené jehličí. Kochal se pohledem na Bradavické pozemky, a když usoudil, že kochání bylo dost, znovu se protáhl a odvrátil pohled od spící krajiny ke spící zvěři. Pomalu došel do koupelny, kde se opláchl. Když pustil sprchu vytryskl na něj příval ledové vody.
"Sakra," zaklel, ale po tom co na něj dopadly chladivé až ledové kapky vody byl dokonale probuzený. Dokončil každodenní hygienu a zabalen pouze v bílém ručníku vyrazil do pokoje. Zatáhl za jedno křídlo staré skříně, která dala slyšně najevo, své stáří tím, že si ulevila a hlasitě zavrzala. Sirius vytáhl sportovní soupravu a navlékl na sebe tepláky a tenisky. Rozhodl se, že začne zase každý den chodit běhat, aby měl stále skvělou kondici, na níž holky vždycky letěly. Když byl zcela obléknutý, vyšel ven ze společenské místnosti a z nebelvírské věže. Došel až do Vstupní síně a odtud pokračoval klusem. Cestou se rozhodl, že zaběhne k Hagridovi a se stoprocentní jistotou, že bude Hagrid doma a vzhůru, zaklepal na masivní, i když trochu zchátralé dveře Hagridovy hájenky. Marně čekal na odpověď. Zaklepal po druhé a znovu nic. Po třetí už se ani nenamáhal a doběhl na hranice Zapovězeného lesa. Normálně by i šel dál, ale dnes ne. Musel jít na nějaké rande, které si domluvil s páťačkou z Havraspáru. Koukl na hodinky a zjistil že už je venku tři čtvrtě hodiny. Také mu byla pořádná zima. Vyběhl zpátky k hradu a vešel do Vstupní síně stejně tak, jako z ní pře skoro hodinou odešel. Rozhodl se pro tajné zkratky. Prošel tajnými zákoutími, které znal jen on a jeho nejbližší přátelé. Cesta ho dovedla až před obraz klidně podřimující Buclaté dámy.
"Bazilišek," pronesl heslo a čekal, až se obraz laskavě odklopí. Místo toho s sebou dáma z obrazu divoce trhla a dala se do povyku.
"Bazilišek? Co?!? Kde?" Sirius na ni chvíli koukal. Bylo docela vtipné pozorovat její strnulý obličej, ale on se chtěl dostat co nejdříve do společenské místnosti.
"To je heslo," podotkl, "bazilišek."
"Uff," oddechla si dáma v růžovém úlevně.
"Můžete mě pustit?"
"Co?"
"Máte mě pustit, řekl jsem heslo, a teď mě máte pustit dovnitř," vyjel na ni.
"Jste nějaký drzý,mladý muži." Se spoustou dalších keců otevřela průchod a Sirius vešel dovnitř. Vyběhl po levém schodišti a došel do pokoje, kde v klidu oddechovali jeho přátelé. Převlékl se do černého obepnutého trička a do vyšosovaných jeanů. S věcmi, které měl na běhání venku se ani nepáral a prostě je hodil na svou postel. Remus ho za tohle vždy peskoval, nesnášel totiž, když dělal Sirius nepořádek. Přezul si zablácené boty a odešel do společenské místnosti, kde se usadil do svého křesla. Chvilku jen seděl v křesle a pomýšlel na to, jaké to budou Vánoce. Již dlouhých pět a půl let byl neustálým terčem matčiných posměšků, a když se mu neposmívala, tak po něm chtěla, aby odpřísáhnul svou věrnost. Jen tím, že seděl v tomto křesle červené barvy nikoliv v zeleném, bylo jeho trápení těžší a těžší. Již několikrát pomýšlel na to, co udělá až bude plnoletý. První co ho při slově plnoletost napadlo bylo, že si koupí vlastní byl v Londýně, kde bude v klidu žít. Bez své matky, bez své rodiny... Několikrát už chtěl utéct z domu, ale nakonec se vždy utišil pomyšlením na svůj budoucí život. Zapřísáhl se, že se nikdy nebude hlásit ke starobylému rodu Blacků. Zkrátka měl v plánu udělat tlustou čáru za životem stráveným se svou matkou a se svým otcem. Zavřel oči a před očima se mu objevil jeho byt. Velký, prostorný, prosvícený slunečními paprsky... Teplo linoucí se z krbu dodávalo ráz jeho domýšlivé představivosti. Najednou mu někdo dal ruce přes oči. "Hádej," zašveholila, "kdo to je?"
"No nazdar," pronesl Sirius zdrceně. Byla to Whitney Crewová. Siriova někdejší oběť, a taky hrozná stíhačka. Pověsila se mu na krk a začala na něj švitořit: "Ahoj," v jejím podání to spíš znělo jako 'Achóój', vždycky ho iritovalo její protahování zcela obyčejných slov. "Já už jsem tě ale dlouho neviděla co?" Sirius zdrceně protočil oči v sloup.
"A taky už tě zase dlouho neuvidím," odsekl jí. Whitney ho pustila a uraženě odkráčela. Sirius zakroutil hlavou, protože už ji několikrát poslal do háje, ale ona to stále nepochopila. Po krátké prodlevě se zvedl z křesla a ráznými kroky vyšel ze společenské místnosti na snídani. Jelikož měl obrovský hlad, tak skoro běžel. Cestou do někoho narazil.
"Promiň," omlouval se a počal sbírat knihy rozházené po zemi, "nechtěl jsem."
"To je v pořádku." Najednou měl před očima pramen rudých vlasů.
"Ahoj, Lily." Pozvedl hlavu od knih, "jak se máš?"
"No," zamyslela se, "vzhledem k tomu, že jsem se s tebou právě srazila, a že teď musím sbírat po zemi knížky, tak docela dobře." Věnovala mu zářivý úsměv. Usmál se na ni také, ale po chvilce přešel úsměv v bolestný škleb.
"Víš," začal, "měli bychom si spolu něco vyříkat."
"Ano, " přitakala a přestala sbírat knihy, beztak už jí scházela pouze jedna, "já vím. Čekala jsem to."
"Víš, chtěl jsem si to s tebou ujasnit. Nevím, co to do mne vjelo, když jsem tě začal líbat, ale vím, že to nebylo dobré..." chtěl pokračovat dál, ale Lily mu skočila do řeči.
"Promiň, že tě přerušuji, ale já jsem přemýšlela o nás dvou, myslím..."
"Ne počkej," přerušil ji pro změnu on, "nech mě to prosím doříct. Také jsem o nás přemýšlel. Nemůžeme spolu být, nechci ublížit Jamesovi, je to můj kamarád a on tě má rád. Já si myslím, že ty se mnou taky nechceš chodit, a abych pravdu řekl, lámat ti srdce taky nebudu." Vykouzlil na tváři úsměv a podal jí knížky, které doposud držel v ruce.
"Jasně," přikývla Lily trochu překvapeně, "taky jsem o nás přemýšlela a... a dospěla jsem k podobnému názoru."
"Skvělé," mrkl na ni a dodal: "Ale přátelé být můžeme nebo ne?"
"Blacku!" vřískla Lily. Sirius na ni vyvalil oči. "Co si o mně myslíš, Blacku? Já se s tebou samozřejmě budu bavit a pokud si myslíš, že tě jen tak políbím, a pak k tobě budu lhostejná? No dovol?"
"Promiň jestli jsem tě urazil, a teď," podal jí ruku, "je čas vstát." Lily se chytla Siriovi ruky a zvedla se. Vklouzla mu do náruče, ani nevěděla jak. Chvíli jen tak stála a poslouchala tlukot jeho srdce.
"Ehm, asi... asi bys mě měl pustit."
"Ano, jasně." Stáhl své ruce z jejího pasu a pustil ji, "kam teď jdeš?"
"Šla jsem si odnést knihy do věže, a pak jsem chtěla jít do Velké síně na snídani, protože mám hlad."
"Tak to chápu," řekl, "ten hlad samozřejmě, knížky nikoliv." Lily se pobaveně usmála.
"Jenže musíme udělat esej o patronovi," stáhla obočí, "ty o tom nevíš?"
"Ne," přiznal, "kdy se to zadávalo?"
"A sakra!"zaklela Lily, "já jsem to zapomněla říct." Sirius z toho byl úplně vedle, takže nechápavě vykulil oči. "No, jak jsme se učili vykouzlit patrona," jala se vysvětlování, "tak mi vadila podoba mého hmotného patrona."
"Co?" Sirius vypadal ještě nechápavěji. "Jo aha," zřejmě mu to docvaklo, "jelen, že?"
"Ano," přitakala zrzka mezitím, co šli do nebelvírské společenské místnosti. "Jelen."
"A... a proč?"
"No, proč asi?" odsekla mu, "někdy mám dojem, Blacku, že ti všechno dochází pomalu."
"Noo," poškrábal se na bradě, což Lily pobavilo. "No, jasně!" ťukl se do čela. "James."
"Ano, Potter," zatvářila se nanejvýš pohoršeně. "Chtěla jsem se ho zeptat na změnu podoby a on mi řekl, že dostal nápad na úkol."
"Jaký úkol?"
"Esej o patronovi, ale to už jsem ti říkala, má mít dva tisíce slov."
"Dva tisíce?!?" Sirius vytřeštil oči, "no nazdar!"
"No to jo. Jenže já to zapomněla ostatním říct." Pomalu došli do nebelvírské věže. Lily vyběhla po točitých schodech, odložila si knihy na svou postel a v klidu odešla po schodech zpátky dolů.
"Tak jdeme na tu snídani?" zeptal se úzkostně Sirius a chytl se za břicho. "Už mám hlad, obrovský hlad." Lily se usmála.
"No jasně, jdeme." Společně odkráčeli do Velké síně, kde si dali snídani.
ooOoo
"Uhm," pronesl mezitím, co se cpal koblihami, "teď mě něco napadlo!"
"No né," ušklíbla se Lily, "ty jsi dokonce myslel?"
"Ha-ha-ha," opětoval úšklebek Sirius, "moc vtipné, ale zpět k mému nápadu." Siriovi nebezpečně zajiskřilo v očích.
"Doufám," pozvedla prst, "že to nebude nic nekalého. Jinak si mě nepřej, Blacku."
"Já? A vymyslet něco nekalého?" nasadil svůj svatouškovský výraz.
"Ano," zdvihnutým prstem namířila na jeho hruď, "ty."
"No, tak to teď snad řešit nebudeme, ne? Ale k mému nápadu, když jsi nám zapomněla dát na vědomí, že máme napsat sáhodlouhou esej. Možná bych ti mohl pomoci," po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv.
"Fakt? Ale jak bys mi chtěl pomoct?"
"No, myslím, že holky nebudou moc rády, když jim oznámíš domácí úkol, který jsi nám zařídila, ale kdybych jim to oznámil já," usmál se na ni, "co myslíš?"
"To bys fakt udělal?" Lilyin šťastný výraz Siriuse překvapil.
"Jo udělal, ale.."
"Ale co?" Šťastný výraz byl fuč.
"No, možná, kdybys mi dala opsat svou esej..."
"Co?!? No to snad nemyslíš vážně?" vypískla zrzka.
"No jasně že myslím, ale pokud nechceš." Sklonil hlavu a dělal, jakože se věnuje svému jídlu.
"No tak dobře, i když to dělám velice nerada, musím připustit, že máš asi pravdu. Budu se s tebou muset domluvit."
"Jsem rád, že jsi dostala rozum a hodláš spolupracovat," usmál se na ni svým nejzářivějším úsměvem.
"Takže dohodnuto?" Lily pozvedla obočí, "ty řekneš těm namyšleným pipinám, že máme napsat esej a já ti za odměnu nebo spíš jako poděkování půjčím opsat svůj úkol. Važ si toho, ještě nikdy jsem nedala nikomu opsat úkol."
"Jo, toho by sis měl vážit," vložila se do debaty nově příchozí dívka.
"Ale, ale," přidal své oblíbené gesto - prohrábnutí svých vlasů a osobité mrknutí. "Koho pak to tu máme?"
"Ehm..." dívka lehce zčervenala.
"Nechceš si sednout?" ukázal na místo vedle sebe.
"Jasně," ale dívka udělala něco zcela nečekaného obešla stůl a sedla si vedle Lily.
"No, tak tam jsem zrovna nemyslel, ale alespoň ti vidím do očí," sladce se na ni usmál.
"No tak! Siriusi," zamračila se Lily, "přátelé sice jsme, ale nedovolila jsem ti, abys balil moje kamarádky!"
"Ale já ji nebalím," zatvářil se jako největší andílek.
"Ne?" Lily pozvedla levé obočí, "a můžeš mi tedy vysvětlit, co právě děláš?"
"No, já si hledám nové přátelé."
"Tak nové přátelé," Lily si složila ruce na prsou, "ti staří jsou nedostačující?"
"Ne, ale potřebuji mít další kamarády nebo spíš kamarádky." Otočil se na Julien, která jen přihlížela.
"Myslím, že tvoji původní kamarádi právě přicházejí," ukázala ke dveřím, kde právě stál Remus s Jamesem a Peterem.
"No jo," Sirius se zvedl, "chápu. V dívčím gangu nejsem vítán."
"Ty jsi kašpar," usmála se Lily.
"No dovol, mé jméno zní Sirius," zaujal pozici modela z dívčích časopisů a oslnivě se zazubil. Děvčata se rozesmála a spokojený Sirius se zvedl. Cestou ke klukům ještě poslal vzdušný polibek. Julien stočila svůj pohled k misce s ovesnými vločkami, které si mezitím nandala. Lily se jen pousmála, ale když pohlédla na červenající se Julien, radost byla tatam. Do hlavy se jí vkradly obavy o kamarádku nebo spíš o její srdce, které by za žádnou cenu nechtěla vidět zlomené.
"Julien," Lily se na tváři rozlil ustaraná výraz, "doufám, že jsi se nezakoukala do Siriuse?" Na místo odpovědi se Lily dostalo údivné vzdychnutí. Zrzka pozvedla oči ve směru, kde tušila Juliin pohled. "Ne, že mě klame zrak? Proboha Julien! Vzpamatuj se sakra." Lily tiskla sklenici, kterou držela v ruce, neuvěřitelnou silou.
"Vždyť vypadá jako bůh," zasnila se, "no neříkej, že se ti nelíbí."
"Ne, nelíbí a můžu tě ujistit, že tobě se taky líbit nebude."
"Ty jsi hrozně úzkoprsá a přízemní, Lily."
"Tak proč se se mnou bavíš?" Lily se pobouřeně zvedla z lavice a pobouřeně také odkráčela z Velké síně.
"Nazdárek Evansová," James si prohrábnul své vlasy a postavil se. Ostatně to tak dělal vždycky, když svou vytouženou lásku uviděl. Lily mu dnes ale nic neřekla pouze ho zpražila nasupeným pohledem, z kterého šel strach a dnes i James pochopil, že není čas na zábavu. Jediné na co se zmohl bylo omluvné gesto a vzápětí se posadil a pozoroval nabroušenou Lily, která právě odpochodovala z jeho dohledu.
"Co jí je?" zeptal se James svých kamarádů, kteří se tvářili stejně nechápavě jako on, možná měli v obličeji ještě tupější výraz. Všichni se ale vrátili zpátky ke svému jídlu, jen James se začal v koblize neskutečně nimrat.
"Prosím tě, co pořád děláš?" zeptal se ho Remus, kterého zřejmě iritovaly Jamesovi neustálé povzdechy.
"Nic," odsekl a dál rozebíral koblihu už tak rozdrolenou na malé kousky.
"Nech alespoň tu koblihu," požádal ho Sirius, "prosím."
"No jo, no jo pořád." James si podepřel rukou hlavu, jakoby se snad nedokázala bez podpěry udržet na správném místě. "Proč se chovala tak divně?"
"Dvanácteráku, neříkal jsi náhodou, že jsi na ni zapomněl?" pokračoval dál v debatě Sirius a dělal, jakoby poslední větu skleslý James nevypustil z úst.
"Jo, říkal," potvrdil kamarádovu domněnku.
"No, tak se laskavě seber a hoď se do pohody." Sirius podtrhl Jamesovi loket. "Máš dneska přece rande, ne?" James si položil ruku vedle té druhé, ale dlouho to nevydržel a znovu se dal do dloubání koblihy, respektive do toho, co z ní zbylo.
"Nech tu koblihu a jdeme!" zavelel Sirius a vytáhl Jamese na nohy. Společně došli na místo, kde se rozprostíraly školní skleníky s neuvěřitelnou spoustou prapodivných a zvláštních rostlin, které byste v mudlovském světě jen těžko hledali. S úderem zvonu, ohlašujícího začátek hodiny, se objevila profesorka, jež přítomné žáky a studenty učila bylinkářství. Všichni jen neochotně vlezli do skleníku číslo tři, kde poslední dobou pracovali pořád. Vůbec je to netěšilo, protože jim jejich snažení neustále znepříjemňovala úponice jedovatá, které se pomalu dostávaly na povrch ostré trny. Každou chvíli se museli ohánět, aby ze sebe nějaký ten zlomyslný šlahoun odstranili.
"Hlavně na ni buďte opatrní," pokynula jim profesorka Medisonová, "je to vzácná rostlina, tak aby jste ji nepoškodili." Zbytek hodiny proběhl celkem hladce, až na to, že když všichni vyšli ze zapařeného skleníku, kde se po nich neustále plazila otravná rostlina, jež se je pokusila několikrát píchnout svými jedovatými trny, byli umazaní od hlíny a nevrlí z titěrné práce.
"Už aby byla obrana, jo," Sirius se ťukl do čela, "máme napsat esej o patronovi." Nevzpomněl si na to díky obraně, ale díky Lily, která na něj ani nepohlédla, pouze se loudavým krokem dopravila k hradu, avšak za celou cestu se nedívala jinam, než na zem.
"Co?" vyjekl Remus, "a kdy to bylo zadané? Že bych na to zapomněl?"
"Ne, Náměsíčníku. Musím tě zklamat, ale zadal nám to teprve včera."
"Kdy?"
"Včera, Pears za mnou přišel, že prý si vzpomněl na to, že nám chtěl zadat úkol, ale zapomněl na to."
"Fakt?" Remus si změřil Siriuse nedůvěřivým pohledem, "a nebylo to náhodou kvůli tomu, že jsi něco zase provedl?"
"Cože?" Sirius se tvářil na oko uraženě, "copak jsem někdy udělal něco nesprávného?"
"No, tak já myslím, že tomuhle tématu se asi vyhneme, ne?" Sirius je přikývl a pousmál se nad jedním ze svých nejlepších kamarádů. Vlastně si ani neuměl představit, jaké by to bylo, kdyby se při zařazování nedostal do Nebelvíru. Pomyšlení na přátelství s Malfoyem, mu vysušilo hrdlo. Ovšem ještě víc se mu stáhlo, když uslyšel dvě prachobyčejná slova: "Ahoj Nicol!"
"Ahoj Reme," následoval dlouhý vášnivý polibek. Zamilovaná dvojice se do sebe zavěsila a svorně šli vedle sebe. Neustále si něco šeptali do ucha, zřejmě zamilované větičky a Sirius, nikterak romanticky založen, z nich byl znechucený. Panebože, dej, ať takto nikdy neskončím.
"Jé, ahoj Siriusi," pozdravila ho. Pouze na něj pohlédla, ale dál se věnovala Removi.
"Čau," zahuhlal si pro sebe a přidal do kroku.
"Kam chvátáš?" zajímal se Remus.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luckily luckily | Web | 9. dubna 2008 v 20:32 | Reagovat

skvělá kapča....:) mooooc se ti ´povedla... ty to umíš tak zajmavě napsat...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama