3. Kapitola 1/2

6. února 2008 v 13:09 | M.o.n.i.k.a |  Trable s láskou
Ahoj,
dnes jsem dopsala třetí kapitolu, že mi to ale trvalo co? Já vím, tak snad se vám bude o to více líbit. Tímto jsem se vám v podstatě omluvila a taky omlouvám a slibuji, že příště se to nestane.
Mihuli, nebo-li mému beta-readerovi se taky omlouvám, protože to potřebuju vložit a ty nejsi na icq. Jinak bych chtěla kpitolu věnovat všem, kdo čtete moje povídky, hodně to pro mne znamená. A nyní se dejte do čtení.
Vlastně jsem ještě zapomněla, prosím prosím o komentáře.
Vaše M.o.n.i.k.a

Otočil se další list kalendáře a dny prosluněné listopadovým sluncem nenávratně vystřídaly prosincové plískanice. Mráz se denně proháněl okolo oken a maloval na tabulky, tvořící mozaiku krásné bílé kresby. V těchto dnech se nikomu nechtělo ven a ani z postele, výjimkou nebyl ani Remus.
Lehký, ale chladný vánek ho jemně pohladil po tváři a Rem rozlepil své ospalé oči. Vědomí mu našeptávalo, aby zavřel oči a spal dál, ale on to sám sobě zakázal a rychle se zvedl z postele. Shodil ze sebe deku a namířil si to rovnou do koupelny.
Nechal si po kůži stékat kapky vody. Ranní sprcha ho vždy dokonale probrala k životu a dnes tomu nebylo jinak. Poté, co skončil s plněním každodenní hygieny, se šel obléknout. Natáhl na sebe školní uniformu, naposledy zkontroloval, zda-li mu nic nechybí v tašce, a pustil se do čtení, které tak miloval. Začetl se mezi řádky pořádně tlusté a staré knížky. Po deseti stránkách zastavil a pohlédl na hodinky. Jako vždy všechno přesně vycházelo. Probudil kluky. Sirius byl dost naštvaný, zrovna když se mu zdálo o holce, kterou chtěl získat, a do které se zřejmě zamiloval.
"Remusi, copak se nemůžeš někdy krotit a nebudit mě tak brzy?"
"Fakt promiň," řekl omluvně Remus na svou obranu," ale nikdy předtím ti to nevadilo."
"Jenže jindy není teď." Sirius si uvědomil, že z něj mluví pouze jakási nenávist vůči Removi. Ne že by ho nenáviděl, ale cítil zášť. Zášť vůči tomu, co on nemohl mít a Remus ano. Odkryl deku a rozhodným krokem došel ke koupelně, zatáhl za kliku a chtěl se tam nahrnout, ale tytéž úmysly měl i James. Na dnešní odpoledne měl James smluvený se svým týmem famfrpálovým týmem další trénink. S Mrzimorem sice vyhráli, dokonce i vysoko; dvacet ku tři sta deseti, ale i s tím si James zřejmě nevystačil, a tak i přes nepříznivé prosincové počasí všechny vyhnal na hřiště,
Sirius se dostal do koupelny až po dlouhé půlhodině.
"To už je taky dost, žes konečně vylezl."
"No jo, no jo."
"Prosimtě, takhle dlouho to snad netrvá ani holce!"
"Tak já se příště zamknu do koupelny na hodinu, abys věděl, jak dlouho to holkám trvá," James se na Siriuse zamračil. Ten raději zalezl do koupelny. Moc dobře si uvědomoval, že dnes již po druhé přestřelil.
"A to je teprve osm." Sám se divil, kde se v něm všechna zloba bere.
Remus už tam s nimi dávno nebyl. Po tom co na něj Sirius bezdůvodně vyjel, si vzal tašku a odešel do Velké síně na snídani. Naložil si na talíř koblihu a nalil si mléko. Vytáhl knížku a začetl se mezi řádky. Dneska to však bylo jiné, nemohl se ani za ni na věty a slova soustředit. Když se přistihl, jak čte po páté jeden a ten samý odstavec, dal do knihy záložku a zaklapl ji. Ještě pořád byl rozhozený z toho, jak se Sirius zachoval. Něco mu vadí, to věděl zcela jistě. Ale co to je? Už jsem zvyklý na jeho nálady, ale tohle bylo něco docela jiného. Pevně doufal v to, že se všechno urovná a zase to bude ve starých kolejích.
"Ahoj Reme." Na tváři mu přistál polibek. Měl skoro magické účinky, Remus okamžitě zapomněl na své soužení a zširoka se na svou dívku usmál.
"Ahoj." Štěstím jen zářil a ona moc dobře věděla, že je šťastný.
"Jak se máš?"
"Teď když jsem tě viděl, tak už skvěle."
"Ale," lehce se začervenala, "to ty říkáš jen tak."
"Ne neříkám je to pravda." Remus jí vtiskl další polibek.
"Já půjdu k nám ke stolu." Mávla rukou na pozdrav a odešla směrem k mrzimorskému stolu. Najednou si polovina dívčího osazenstva nahlas povzdychlo. To mohlo znamenat, a také znamenalo, jediné.
"Ahoj kluci," pozdravil Remus Jamese a Siriuse, "kde máte Petera?"
"Já nevim, zase někde vězí."
"Nejspíš je na záchodě nebo na ošetřovně," oznámil jim Sirius svůj poznatek, "včera se zase přejedl."
"Ale vždyť on se přejídá pořád," namítl James.
"Jenže včera, to bylo něco. Že jo, Remusi?"
"Jo, to bylo." Remův tón hlasu nebyl obvyklý, čehož si byli Sirius s Jamesem vědomi.
Mám se mu omluvit? Nemám se mu omlouvat? Musím se mu omluvit, ale jak? Siriusovi to v hlavě šrotovalo jako snad nikdy.
"Reme," oslovil ho nesměle. Remus pozvedl hlavu od knížky, kterou stejně nevnímal více jak jednou desetinou mozku, což bylo docela málo na to, aby pochytil, o čem vůbec celou dobu čte. "Já, já chtěl jsem se ti omluvit za to moje ranní chování."
"Jo jasně, to je v pohodě." Remus čekal cokoliv, ale omluvu od Siriuse Blacka ne. Koutkem oka zahlédl, jak se k němu blíží Nicol, jeho dívka. Pohlédl na ni a usmál se. Ona mezitím došla k jejich stolu.
"Ahoj," oslovila všechny, Sirius se snažil nedívat na ni, protože by mu opět zastřela mysl. "Půjdeme, Reme?"
"Ano, já už jdu." Remus strčil do tašky knížku a zvedl se z lavice. "Čau, kluci."
"Čau," James skoro nebyl schopen slova. "Nevíš, kdo to byl?"
"Jo," odsekl Sirius, "to je Remova holka."
"Teda, ale je pěkná." Sirius jen něco nesrozumitelně zabrblal a dál se věnoval svojí snídani. James okamžitě poznal, že je něco v nepořádku, ale nedával to na sobě znát. Co to dnes se všema je? ptal se sám sebe, snad to není nakažlivé, protože pokud by byli na tréninku všichni takhle mrzutí, tak nevim, nevim.
"Dvanácteráku, jdeme?"
James se vytrhl z myšlení, "Co? Jo jasně, jdeme." Společně došli až do astronomické věže na hodinu jasnovidectví. Jestli nějakou hodinu oba nesnášeli, tak to bylo jasnovidectví, ani Rem ho neměl rád a to bylo co říct. Všichni se naskládali do třídy, ve které byly pokaždé cítit jiné vůně. Skoro všichni na těchto hodinách usínali, nejenže je omamovaly vůně, ale nikoho to nebavilo, tedy téměř nikoho, samozřejmě se našlo pár studentů, kteří hltali vyprávění profesorky Jonesové o tom, kdo dnes zemře a kdo je opustí. Zpočátku to všechny bavilo, koho by také nebavilo utahovat si z někoho, protože by měl zřejmě někde před vámi v blízké době natáhnout bačkory, jenže ty stejné povídačky a bláboly, je brzy přestali bavit a omrzely. Remus zvedl oči od knížky, kterou tajně četl, přičemž se musel schovat za spícího Siriuse, a rozhlédl se po třídě. Sladce se usmál na Nicol, která mu úsměv opětovala a poslala mu vzdušný polibek. James je pozoroval a tiše jim záviděl. Proč nemůže něco podobného potkat mne? Proč mě nemá Evansová taky ráda? Znenadání si vzpomněl na polibek, který mu opětovala a usmál se.
Crrr... Zvonek hlásal konec hodiny a všichni studenti si rychlostí blesku sbalili všechny věci a jeden po druhém slézali po žebříku dolů. Sirius vylezl jako první a počkal na zbytek Pobertů. Společně šli na další hodinu, obrany proti černé magie. Tuto hodinu narozdíl od lektvarů a jasnovidectví milovali, byli v ní dobří, vlastně nejlepší společně ještě se Srabusem, ale ten se k tomu nachomýtl omylem, alespoň si to myslel James.
"Dobrý den," ozval se hlas profesora Pearse, "posaďte se prosím." Všichni přítomní studenti se posadili. "Jak se můžeme uchránit před mozkomory?" Lily zvedla pohotově ruku do vzduchu. "Slečna Evansová."
"Vyčarováním patrona."
"Správná odpověď." Profesor se pohladil přes veliké břicho, "tři body pro Nebelvír." Profesor začal s vysvětlováním principu fungování kouzla, dodal ještě pár důležitých informací, potřebných pro vykouzlení hmotného patrona a třída se dala do cviku.
Po chvíli se v místnosti objevovaly stříbřité poprašky, všichni už si mysleli, že je toto konec jejich snažení. James si najednou vzpomněl na opětovaný Lilyin polibek.
"Expecto Patronum!" Z jeho hůlky vyběhl stříbrný jelen, který se ladným cvalem proběhl po celé místnosti a za chvilku zmizel.
"Výborně, výborně," profesor se rozplýval nad Jamesovým patronem, "uděluji Nebelvíru deset bodů."
"Vzpomeň si na něco fakt hezkého," šeptl James Siriovi.
Dlouho netrvalo a po třídě se proháněla nejrůznější zvířata, u Siriuse to byl velký pes. Lilyin patron Jamese překvapil, objevil se u ní obrovský dvanácterák. To musí něco znamenat, pomyslel si, byl z toho v jakési nirváně ještě celý den. Neustále se mu před očima objevoval její patron.
ooOoo
"Lily," oslovila Julien svou kamarádku, která stála jako v mrákotách na jednom místě a upírala oči na místo, kde zmizel její patron v podobě stříbřitého jelena. Znenadání se Lily rozeběhla směrem k profesorovi.
"Pane profesore," křikla za ním a on se otočil, "pane profesore. S kamarádkou jsme se vsadily, jestli jde změnit podoba patrona, jde to nebo ne?" Profesor se na chvíli zarazil, přejel si rukou po břichu, zřejmě vymýšlel odpověď. Po delší odmlce vyhrkl: " No to je nápad," promnul si ruce, "slečno Evansová, právě jste mě přivedla na výborný nápad. Protože jste ode mne již delší dobu nedostali žádný domácí úkol, tak mi napíšete pojednání o patronovi." Otočil se, jako že odchází, ale na poslední chvíli se zastavil. "Myslím, že dva tisíce slov bude stačit, jo a ještě bych zapomněl, vy si uděláte speciální kousek navíc o změně podoby patrona. Buďte tak laskavá a řekněte to prosím zbytku třídy, děkuji." S veselým úsměvem na tváři odešel ze třídy. Lily došla zdrceně ke své kamarádce.
"Právě jsem nám zjednala domácí úkol," oznámila.
"Cože jsi?!?" Julien vypadala, že jí v nejbližší době trefí šlak.
"No slyšíš dobře, potřebovala jsem se ho na něco důležitého zeptat."
"A co to bylo, že z toho máme úkol?"
"No potřebovala jsem vědět, jestli může změnit patron svou podobu." Lily sklopila oči k zemi.
"A k čemu ti to jako bude?" Zakroutila hlavou.
"No," Lily nevěděla jak jí to má říct, "viděla Potterova patrona?"
"Jo," zakývala Jul, "viděla."
"No a viděla jsi mého?"
"Ne, neviděla."
"No tak to tě musím vyvést z omylu, viděla, ale nevyšel z jeho hůlky."
"Cože?" Jul vyvalila své modré oči, což znamenalo, že absolutně neví, o čem se s ním kamarádka baví.
"Prostě na sebe bere můj patron stejnou podobu jako Potterův."
Černovláska se ťukla do čela. "Aha, takže tvůj patron má podobu jelena."
"Jo přesně tak," potvrdila jí to Lily.
"A tys chtěla změnit jeho podobu."
"Ano, chtěla."
"A my kvůli tomu máme napsat esej."
"Ano."
"A na jaký má být téma?"
"Na téma patron a má mít 2000 slov."
"Cože?!?" za tento rozhovor již po druhé vyvalila své modré oči, "no tak to je hezké. Místo toho abych si užívala Prasinky, tak budu psát pojednání o patronovi. Lepší víkend jsem si nemohla přát."
"Promiň," Lily udělala psí oči, "já to neudělala schválně. Kdybych věděla, že nám zadá úkol, tak držím jazyk za zuby a koukla bych se do knížky."
"No to je už jedno," zatáhla Lily za ruku, "pojď, ještě musíme přežít dvě hodiny, a pak jdu na trénink."
"Hm… a já si budu číst v pokoji."
"Nechceš se pro jednou a pro mne překonat a jít se podívat na můj trénink?"
"No… mně se moc nechce." Ne že by se jí nechtělo, protože by jí famfrpál tolik nebavil, ale nechtěla už znovu odmítnout Pottera, kdyby ji náhodou pozval do Prasinek, jak už se o to pokoušel nejméně čtyřikrát za týden.
"A nemyslíš, že si to zasloužím?" pronesla Jul, "budu muset psát tu esej a když se mnou půjdeš, nikomu nic neřeknu! Čestný kouzelnický."
Lily se zamračila, "ty víš jak na mne a já budu muset už zase přistoupit na tvůj návrh, který jsi mi bezpodmínečně vnutila, a tudíž obrnit svou trpělivost, protože se děsím dalšího pozvání do Prasinek, které se snad nebude konat."
"To víš," usmála se na zrzku, "umím to s tebou a mám tě vycvičenou."
"No dovol!" Lily se na ni usmála a lehce ji bouchla do ramene. Podívala se na hodinky a: "Ježiš! Za minutu začíná hodina."
"A co máme?"
"Péči o kouzelné tvory." Lily si ani nestihla vzpomenout na to, že Julien ještě pořád neumí rozvrh, kterým se již řídí tři měsíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luckily luckily | Web | 9. dubna 2008 v 19:45 | Reagovat

hezká kapča..... chuďátko Siri... kdy už se zamiluje, tak ta holka chodí s jeho nej jkámošem....:( ach jo..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama