2. Kapitola 1/2

13. ledna 2008 v 19:39 | M.o.n.i.k.a |  Trable s láskou
Tak a je tu další kapitola, jelikož jsem sem druhou kapitolu dodala dnes, tak pro mne nabývá dnešek magickou hodnotu. Stala se totiž neobvyklá věc! Já jsem poprvé v životě dodržela něco co jsem slíbila :o) a to i bez okecávání!! Já vím, někomu to možná přijde naprosto normální dodržet svému slovu, ale u mě je to tak neobvyklé, takže je dnes premiéra. Skvělý to pocit :o)

Byl už téměř konec listopadu a sluneční paprsky v tuto roční dobu byly velice vzácné. Lehounce přejely Jamesovi po tváři, načež se brýlatý chlapec probudil. Chvíli líně ležel na posteli a přemýšlel. Přemýšlel o tom, kdy se bude konat další famfrpálový trénink v tomto školním roce, jelikož zápas s Mrzimorem byl za dveřmi. Rozhodl se, že začnou hned zítra. Po dlouhé době se s námahou zvedl a šel do koupelny provést každodenní hygienu- čištění zubů a česání vlasů, což nikdy nemělo takový účinek jaký by chtěl. Jeho vlasy stále neposedně trčely do všech možných směrů a nechtěli ani za nic ulehnout. Obvykle se věnoval vlasům docela dlouho, pokud tedy nezaspal, dnes je však odbyl jen prohrábnutím. Podíval se do zrcadla a ke svému zděšení objevil na tváři obtisk ruky. Dotkl se ho a zaskučel bolestí, měl nateklou tvář.
" Sakra," zaklel, "Vždyť vypadám jak idiot. Radši ani nechci vědět proč tam ten obtisk mám." Tušil však, že tento obtisk ruky patřil jeho dlouholeté lásce, Lilyan Evansové. Při vzpomínce na ní se mu na tváři rozlil úsměv a v očích mu zvesela poskakovaly jiskřičky. Hbitě se vrátil do místnosti, kde stále podřimovali jeho přátelé- Remus, Peter a jeho skoro bratr Sirius. Hodil na sebe oblečení a vydal se do společenské místnosti s jeho oblíbenou knihou Famfrpál v průběhu věků, jedinou knížkou, kterou kdy četl. Zamířil ke svému nejoblíbenějšímu křeslu a sedl si.
"Auuu…" zaskučel Jamesovi tak povědomý hlas. Okamžitě se zvedl a ujistil se, zda-li se nespletl. Nespletl.
"Promiň," omlouval se James, "nevšiml jsem si tě."
"Jsem snad neviditelná?" křikla rudovlasá dívka.
"Fakt promiň já nechtěl," pokračoval dál už poněkud rozpačitě. "Myslel jsem, že tu nikdo v tuhle denní dobu nebude, a navíc tohle," ukázal na křeslo, v němž nyní seděla jeho vyvolená, "je moje křeslo."
"Vážně?" zeptala se dívka s nádechem ironie v hlase, "Nikde nevidím jmenovku. Ty snad jo?" Začala se zkoumavě koukat na křeslo.
"Ne, ale že jsi to ty, Evansová, tak na tom křesle můžeš klidně sedět." řekl James a vykouzlil sladký úsměv.
Lily jen naprázdno otevřela pusu a už už chtěla něco namítnout, ale nic ji nenapadlo, takže zase pusu sklapla a dál se věnovala knize, kterou měla položenou v klíně. Začetla se mezi řádky a dělala, jakoby tu nikdo nebyl a nikdo nenarušil její čtení. Mezitím se James rozvalil na pohovce naproti Lily. Chvíli na ni zasněně hleděl, nijak nemohl svůj pohled odtrhnout od ryšavých vlasů, které dopadaly na jemné rty. Tolik si přál aby ji mohl políbit, obejmout nebo pohladit, ale vzhledem k tomu jaké napětí mezi nimi panovalo si to nemohl dovolit. Lily pozvedal hlavu od zažloutlé stránky knihy, kterou právě četla, její oči spočinuli na Jamesovi. Na chvíli se jejich pohledy střetly. On se vpíjel do jejích smaragdových očí a na chvíli si pomyslel, že se od nich snad nikdy neodtrhne. Lily to cítila tak nějak podobně, uvědomila si krásu jeho oříškových panenek, sama sebe se ptala, proč si toho ještě nikdy nevšimla. Znenadání, jako by dopadla na zem tvrdé reality. Všimla si obtisku ruky na tváři a zachichotala se.
"Evansová, ty taky všechno musíš zkazit viď?" nedaroval ji to James.
"Proč myslíš?" překvapeně na něj pohlédla.
"Nic…" utnul James raději debatu, která by neměla jiný konec než hádku.
"Tak dělej dopověz to!" naléhala Lily.
"Ne," řekl pevně, "nechci se zase hádat."
"Ale já se s tebou nebudu hádat, slibuji." Lily si dala záležet na tom aby udělala psí oči, které měly Jamese oblomit.
"Ne fakt ne. To po mně nemůžeš chtít, Evansová," pronesl rozhodně James, "a tvoje psí oči na mne neplatí," dodal a usmál se, náhle ho něco napadlo. "Tak já ti to řeknu," prohodil James tajemně, "ale musíš jít ke mně." šibalsky mu zajiskřilo v očích. Lily na něj chvíli koukala, a pak se rozhodla. Zvedla se z křesla a šla k Jamesovi. Sedla si vedle něj a čekala co jí řekne. James se rychle zvedl a tryskově se posadil do křesla, vítězoslavně na ni pohlédl a mrkl. "Ty jsi ale zvědavá, Evansová."
"A ty jsi zase podlý, Pottere!" řekla Lily naoko uraženě. James vytáhl knížku a začetl se do textu, jako předtím ona. Chvíli tam jen nečinně seděla, pak se chystala vzít tlustou knihu, kterou měla rozečtenou, ale uvědomila si, že ji nechala v křesle.
"Pottere," oslovila ho. James překvapeně vzhlédl od knížky a pohlédl na ni pronikavým pohledem. "Můžeš mi dát mojí knihu?"
"A kde bych ji já asi tak vzal?" zeptal se James.
"Sedíš na ní, troubo!" zachichotala se Lily.
"Jo tak troubo? Tak to ti ji teda nedám!"
"Pottere dej mi tu knihu. Okamžitě!" rozkázala mu Lily.
"Nedám."
"Prosím," zažadonila zoufalá dívka.
"No dobře," zamyslel se James, "dejme tomu, že ti ji dám. Co za to?"
"Já nevím, řekni si."
"Tak fajn a dáš mi pusu?" zeptal se.
"Na to zapomeň!" vřískla Lily.
"Nekřič přeci," uklidňoval ji James, "tak řekneš: ,Jimmy jsi ten nejhezčí a nejúžasnější kluk jakého jsem kdy poznala´."
"Zapomeň."
"Dneska jsem byl velkorysý, jindy takový nebývám. Myslel jsem, že když jsi to ty, tak ti to ulehčím, když nechceš… ber nebo nech být." Lily se kysele zašklebila, hodila na něj opovržlivý pohled a řekla: "Jimmy jsi ten nejúžasnější a nejhezčí kluk jakého jsem kdy poznala."
"Fajn," řekl James, "a teď to zkus bez toho hnusného šklebu."
"Co?!?" vykřikla Lily, "Já se ti na to můžu vykašlat. Nebudu ti dělat žádného šaška. Pokud se chceš pobavit, zkus to u někoho jiného." Rázným krokem odkráčela zpátky do dívčích ložnic a cestou ještě řekla: "Pokud tě ta kniha natolik zaujala, že si ji chceš nechat, Tak ji alespoň vrať až ji přečteš. Není moje, je z knihovny."
"Evansová počkej přeci," křikl za ní James, "já to tak nemyslel." Lily se rozhodla plně ho ignorovat a šla dál, zatáhla za kliku a zabouchla za sebou dveře. James už zachytil jenom odlesk jejích zrzavých vlasů.
Lily vkročila do pokoje a usedla na svou postel. Chvíli jen tak seděla, ale netrvalo dlouho a začalo ji to nudit. Obemkla si drobnými ručkami kolena a položila si na ně hlavu. Přemýšlela o tom co se stalo ve společenské místnosti. Okamžitě se jí vybavil jeho pohled, byl tak upřímný.
"Ahoj Lily," vytrhla ji z přemýšlení Julien, která se snažila dostat z postele ven, "jak to, že jsi tak brzy vzhůru?"
"Brzy?" Podívala se na hodinky, "Aha, ono je teprve půl šesté. No já nevím. Byla jsem dole a četla jsem si." v jejím hlase bylo slyšet něco neobvyklého, což nezůstalo bez odezvy.
"Copak se stalo?" zeptala se Juli a sedla si k Lily.
"Nic," snažila se lhát a koukala při tom stále na svá kolena.
"No tak Lily," pobídla ji kamarádka, "vždyť víš, že mně můžeš říct úplně všechno."
"Já vím," usmála se Lily, "jak jsem si tam četla, tak přišel Potter a zase jsme se pohádali. On je prostě hroznej, já ho nesnáším."
"A není v tom něco jiného?" zeptala se podezíravě Jul.
"A co by v tom podle tebe asi tak mělo být?!?" zamračila se, načež se Julien pokusila omluvit situaci nevinným úsměvem.
"No já nevím… třeba láska k něčemu brýlatému."
"Wiliamsová! To snad trochu přeháníš ne?" tvářila se naoko uraženě a hodila po kamarádce polštář. Hned na to se v pokoji strhla obrovská polštářová bitva. Za chvíli se místnost přeměnila v jednu velkou hromadu peří. Když už nebyly polštáře nikde po ruce, přiskočila Lily k Jul na postel a začala ji lechtat.
"Lily prosím!" vykřikla Julien, která se svíjela smíchy, ale Lily byla naprosto neúprosná, nenechala svou kamarádku nepokoji, jen procedila skrz zuby.
"Až to všechno odvoláš!" Julien okamžitě pochopila, že jinak nebude ušetřena, takže po dlouhém odolávání rezignovala a všechno odvolala.
"Lily! Ale už mě nech! Prosím," zaúpěla Juli. Lily už se slitovala a nechala ji být. Když se uklidnily, koukla se na hodinky. Bylo čtvrt na sedm.
"Tak upaluj do koupelny a udělej se sebou něco, protože jestli se neučešeš, tak tomu něčemu brýlatému můžeš konkurovat," usmála se Lily.
"No jo pořád. To je taky povzbudivý hned takhle ráno na mne vytáhnout to, jak vypadají moje vlasy." Ale doopravdy vypadala hrozně, jindy uhlazené kaštanové vlasy, byly teď rozcuchané, jako kdyby do Julien právě uhodil blesk.
"Výjimečně ti to netrvalo víc jak půl hodiny co?" pronesla štiplavě Lily.
"No jo, hlavně, že ty jsi hotová za deset minut, co?"
"Pojď, prosimtě. Už umírám hlady."
"Dovolíš mi alespoň abych se převlékla?" zeptala se ironicky Jul, "doopravdy nechci jít na snídani v pyžamu." Lily se při této představě uchechtla, Julien se taky začala smát. Její smích byl nakažlivý, takže se obě svíjely smíchy a vlastně ani nevěděly proč. Tyhle stavy bez tíže, jak to s Juli nazývaly milovala, prostě se spontánně zasmály nějaké hlouposti. Když se dovysmály, odebraly se na snídani.
"Jé, hele," ukazovala Juli na knihu s červenou mašlí a dopisem, ležící před prahem dveří.
"To je moje," řekla Lily a shýbla se pro knihu.
"Od koho to je?" zvědavě se vyptávala Juli.
"Od Pottera."
"Co? Tak on ti posílá dopisy s červenou mašlí a knížkami? To bych si taky nechala líbit."
"Vyš co? Tak si to se mnou vyměň," Lily vypadala docela vážně. Rozevřela dopis a přečetla si ho. Oči jí těkaly po řádcích, když ho dočetla zuřivě ho zmuchlala a hodila na postel.
"Co je?"
"Nic"
"No tak promiň," řekla dotčeně Julien a sešla dolu po schodišti.
"Hej, Jul. Já to tak nemyslela."
"Hmm..." zabručela uraženě, "Řekneš mi alespoň co ti napsal?"
"Jo," Lily se na chvíli zamyslela, "už zase mě zval na rande."
"A proto tolik zuříš?" zeptala se Julien nechápavě, "Já myslela, že už sis dávno zvykla na výlevy Jamese Pottera."
" To sice ano, ale už mě to začíná pořádně štvát. Pořád mě nahání jak nějakou husu."
"Tak ho pošli do háje," snažila se jí poradit Jul.
"Ne na to nemám."
"Tak to nech plavat. On to pochopí a nechá tě být...snad" poslední slovo zašeptala, tak aby ho Lily neslyšela, protože ani ona sama si nebyla jista tím, že to pomůže.
"Asi máš pravdu," přitakala Lily. Nastavila ruku a dodala: "Teď jdeme na tu snídani, vážně umírám hlady."
"Tak jdeme." Cestou do Velké síně si spolu povídaly o všem možném. Došli do obrovské místnosti se stoly plnými různých jídel, ale něco tomu přeci jen chybělo, byly tu jen oni a asi tři další studenti. Dívky se usadily na svém oblíbeném místě a pustily se do snídaně, ještě měly poměrně dost času, takže nespěchaly. Po chvíli se začala Velká síň zaplňovat rozvernými studenty a studentkami, ale byli mezi nimi i tací, kteří měly ztěžklou hlavu, kterou si museli podepírat, aby jim nespadla do talíře. Zrovna jeden takový seděl naproti Jul.
"Jé, hele, já se normálně divím, že mu ta hlava neupadne." Lily se otočila směrem, kam Julien ukazovala. Seděl tam John Gates, blonďatý chlapec, který hrál v Mrzimorském famfrpálovém družstvu. Jakmile se na něj Lily podívala procitl a usmál se na ni. Lily neváhala a úsměv opětovala, pak se otočila zpět ke svému talíři, aby nebyl vidět ruměnec na jejích tvářích.
"Ale, ale, že by se nám Lily zakoukala?" popíchla Jul kamarádku.
"Nech si to, jo?" zpražila ji Lily pohledem.
"Čeho?" dělala nechápavou.
"Ale dost! Wiliamsová klídek, ano?"
"Evansová, nechtěj mě naštvat."
"Tak dobře," řekla Lily. "Nepůjdeme už?"
"Jasně," přitakala. "Co máme za první hodinu?"
"Cože? Už chodíme do školy skoro půl roku a ty si ještě nepamatuješ rozvrh?" zakroutila Lily nevěřícně hlavou.
"A co má být?" prohodila Jul, "Když mám tebe, chodící encyklopedii, tak k čemu bych si to měla pamatovat?"
"To odvoláš! Já nejsem žádná chodící encyklopedie."
"No jasně, Lily. Já vím."
"A cos tím jako chtěla říct?" řekla naoko uraženě Lily.
"Nic..." opáčila nevinně Jul, "skrytý význam ti nadále zůstane skrytý."
"Cože?"
"Nic prosimtě neřeš to." Jul chytla Lily za ruku a svorně odkráčely zpět do dívčích ložnic, kde si naskládaly všechny potřebné učebnice do tašky a odešly na první hodinu.
ooOoo
"Ehm..Lily," začal poněkud nesměle John.
"Ano?" usmála se na něj Lily. James na něj závistivě hleděl.
"Nešla bys se mnou někam?" Lily trvalo chvíli, než si to rozmyslela, ale pak si všimla Jamese, jak na ně kouká a pochopila to jako výzvu.
"Ale jasně, že ano," řekla a vykouzlila na rtech co nejsladší úsměv. James to pozoroval s otevřenou pusou a v duchu doufal, že mu odpoví to co jemu už tolikrát: NE.
"Takže v pět ve vstupní síni?" zeptal se ji John, naprosto okouzlen jejím smyslným úsměvem.
"V pět," přitakala a letmo ho políbila na tvář, to už James málem nevydržel a chtěl se k nim vydat, ale Sirius vytušil co má v úmyslu a v čas ho zadržel.
"Co si to dovoluje?"
"Já nevim, asi tě nechce," konstatoval Sirius.
"Já nemyslel Evansovou, ale toho idiota."
"Aha, holky jsou někdy zákeřný."
"Ale proč zrovna on?" zeptal se nechápavě James Siriuse, jakoby mu snad on měl dát vysvětlení, "Copak je lepší chytač než já?"
"No to asi ne," řekl Sirius, "těžko by se nějakej takovej našel, třeba je to kvůli něčemu jinému."
"Já to fakt nechápu," pronesl James a posadil se do lavice vedle naslouchajícího Siria, "ráno na mne zamilovaně kouká a usmívá se při tom, a teď si domluví rande s tímhle budižkničemu," ukázal pobouřeně na Mrzimorského chlapce.
"Klid," snažil se uklidnit Jamese, aby mu něco neprovedl a ještě víc si to nepohnojil u Lily, i když by jí teď nejraději řekl o co přichází když ho pořád odmítá, taky nechápal, kde se v Jamesovi bere tolik odhodlání, pořád za ní běhal jako pejsek a nadbíhal jí kde mohl, ale ona je pořád nepřístupná a chladná jako led, "Co kdyby sis našel nějakou jinou babu?"
"Co? O tom už jsme mluvili, já jí nechci být nevěrný."
"Dvanácteráku to snad nemyslíš vážně?"
"Co?"
"No to, že budeš pořád sám a Evansová si bude užívat," zakroutil nevěřícně hlavou Sirius, "já se už na tebe nemůžu dívat, vypadáš jak neštěstí osobně."
"Hmm..." zabručel James.
"Ale dost, vždyť si akorát zničíš život. Můžeš mít holek kolik chceš, ale ty musíš pořád nahánět Evansovou a běhat za ní jako poslušný mazlík."
"To bys ty nepochopil," odsekl James, "vždyť ses ještě nikdy nezamiloval a chceš mi tady dávat přednášky?"
"Tak si trhni nohou, já se ti snažím pomoct a ty? Ty si hraješ na ublíženého."
"Sorry, už zase jsem to zpackal, vždycky když mi na někom záleží tak to podělám a pohádám se s ním."
"To bude dobrý," chlácholil ho Sirius.
"Vlastně jsem ráno přemýšlel o Lizz," prohodil James, i když to nebyla pravda, chtěl prostě jenom udělat kamarádovi radost.
"A k čemu jsi došel?"
"Že by stála za pozornost."
"Moje řeč."
ooOoo
Dnes se sebou byl Sirius nadmíru spokojen. Dokopal Jamese, aby si našel někoho, komu by se mu věnoval, ale zároveň, aby měl čas také na něj. Jediné co Siriusovi vrtalo hlavu už delší hlavou, byla dívka, kterou potkal na chodbě při odpykávání školního trestu. Chvíli o ní přemýšlel, ale nakonec se rozhodl, že se půjde podívat po nějakém novém objevu, a to hned. Odebral se do knihovny. Došel tam, slušně pozdravil madame Pinceovou, což budilo neobvyklý dojem. Pak Sirius zahlédl Remuse, jak sedí u stolu a před sebou má hromadu knih. Přisedl k němu, ale Remus si ho nevšiml, takže to vzal Sirius do svých rukou.
"Čau Náměsíčníku."
"Ahoj," odpověděl Remus ale nevěnoval mu sebemenší pozornost. Sirius už začal očima pátrat po knihovně, hledal svou další oběť. "Neříkej mi, žes sem přišel jenom kvůli tomu."
"Kvůli čemu?"
"No..., ty jsi sem nepřišel asi pro knížky co?" Sirius jen nepřítomně zavrtěl hlavou a dál pokračoval.
"Jéé, ahoj Reme," mávla na pozdrav hnědovláska a Remus se úplně rozzářil, takového ho Sirius neznal. Pak si ale všiml zvláštnosti té dívky. Nebylo to viditelné, to jiné na ní viděl jen Sirius. Byla to ona, dívka po které celou dobu pátral, kterou nemohl ve dne v noci vyhnat z hlavy. Pustila se do debaty s Remusem. Siriuse se znovu ujal ten zvláštní pocit, obdivoval ji. Neustále o ní snil a teď stojí před nim, povídá si s jeho kamarádem a... a Co?!? Ona mu dala pusu! Sirius byl naprosto zaskočen, oni se spolu líbali, to znamená, že Remus sem chodil hlavně kvůli holce, kterou milovali oba dva. Nevěděl co má dělat, poprvé v životě se cítil trapně, bylo to jakoby mu někdo vrazil kudlu do zad... Kdyby mu někdo někdy řekl, že bude mít soka v lásce, nevěřil by mu, vždyť všechny holky ležely u jeho nohou. Na kteroukoli si ukázal, tu měl, a teď? Měl soupeřit o dívku, kterou miloval z celého srdce se svým dlouholetým kamarádem? Byl touto novinkou naprosto zaskočen. Raději opustil knihovnu a odloudal se zpět do společenské místnosti, do teplého křesla, kde si vše nechal projít hlavou.
V krbu tančily plamínky svůj ohnivý tanec, obtáčely se okolo spáleného dřeva a Sirius na ně zabedněně koukal. V duchu se mu stále promítal pohled na líbající se dvojici. Byla to historicky první chvíle, kdy Sirius Black, lamač dívčích srdcí a Bradavický Casanova v jednom, nevěděl co si má počít. Pocítil však nutkání, svěřit se Jamesovi, ten ho přeci pochopí. Odešel do chlapeckých ložnic, nemálo studentek pozvedlo hlavu od učebnic a vzdychlo po něm. Za normálních okolností, by ho to potěšilo a na některou z nich by zajisté zaměřil svou pozornost, dnes se ale nenechal vyvést z rovnováhy a dál pokračoval za svým cílem, najít Jamese Pottera, a to za každou cenu, potřeboval se z toho vypovídat a jediný, kdo přicházel v úvahu byl právě jeho skoro bratr. Zběsile vtrhl do ložnice, kde seděl Peter a cpal se čokoládovými žabkami.
"Kde je James?" vyhrkl Sirius.
"Já nevím," zapištěl v odpověď Peter. Sirius naštvaně odešel a práskl za sebou dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 13. ledna 2008 v 21:44 | Reagovat

Téda...je to sice teprve druhá kapiotla, ale ten příběh je stále čtenější! Koukám, že jsem  vůbec nevděla, co za talent se v tobě skrývá, Moniko......vážně moc pěkná kapiotla!!! Respektive její první část...jdu na tu druhou :-)

2 Amy P. Amy P. | Web | 27. února 2008 v 21:11 | Reagovat

Souhlasím s Elisabeth. Tenhle příběh je psán zajímavě a poutavě

3 luckily luckily | Web | 9. dubna 2008 v 19:34 | Reagovat

hezká kpača....:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama