2. Kapitola

19. ledna 2008 v 21:40 | M.o.n.i.k.a |  Zradil jsem..., ale měl jsem důvod
Ahoj věrní i nevěrní čtenáři mého blogu a především mých povídek,
hlásím se vám s novou kapitolouk Zradil jsem..., ale měl jsem důvod. Tuhle kapitolu jsem měla hrzně dlouhu rozepsanou a nemohla jsem se dokopat k tomu, abych ji dopsala. Popadla mě totiž nálada nic-nedělání celý týden jsem absolutně nic nedělala, jen jsem snad byla na icq a kreslila nesmyslné obrázky, které nakonec jako většina, skončily v koši. Omlouvám se, za dlouhou týdenní prodlevu a slibuji, že už se to nikdy nestane. Tím, že jsem vložila tuhle kapitolu, se začnu plně věnovat mojí druhé kapitolovce.
Kapitolu bych chtěla věnovat všem svým návštěvníkům:o)
Tak zatím ahoj
P.S. Prosím prosím kometujte mi to, budu ráda i za kritiku. Vše je lepší než kapitola nebo povídka bez jediného komentáře. Děkuji moc.
Vaše M.o.n.i.k.a

Všechny přítomné v chlapecké ložnici probudila hlasitá dunivá rána, rozléhající se po celé místnosti. Všichni se rozhlédli, aby spatřili původce hluku, když uviděli, jak se zpoza postele neomaleně zvedá Peter, propukli v hlasitý smích. Jenom Peterovi nebylo do smíchu.
"Přestaňte!" zavrčel.
"Ale no tak klid, Petříku," oslovil ho Sirius. Poslední slovo nebylo náhodně vybráno, Sirius moc dobře věděl, že toto oslovení zavalitý chlapec doopravdy nesnáší.
"Neříkej mi Petříku!"
"Nebo co?" zeptal se Sirius s předstíraným strachem. Petera nenapadlo nic, co by mohl udělat nebo říct, a tak se posadil na postel a lehl si.
"Být tebou, už bych si nelehal," poradil mu Remus.
"A proč jako?" sykl Peter.
"Třeba protože za hodinu začíná první hodina."
"Aha," Peter se zvedl a šel do koupelny. Za deset minut opět vylezl a oblékl si svou školní uniformu. Remus zaplul do koupelny hned po něm, a než se Peter nasoukal do kalhot a košile, přičemž mu samozřejmě nejvíce času zabrala kravata, Remus byl zpět. Vázání kravaty bylo pro něj snad to největší utrpení. Nejenže mu to nešlo, ale on to neuměl, jeho uzlík nebyl tak úhledný jako Remův ani tak fádní jako Jamesův a Sirius se s kravatou ani neobtěžoval. Spolu s Remem odešli do Velké síně na ranní posilnění.
"Petře co je s tebou poslední dobou?" začal nikam nevedoucí rozhovor Remus, kterého již delší chvíli zarážela Peterova nedůvěra vůči nim.
"Co by mělo být?"
"No já nevím, přijde mi, že se nám straníš."
"Já se vám nestraním," snažil se obhájit Peter.
"No dobře, když myslíš." Ač nespokojen s tím co zjistil, ukončil Remus diskuzi, která by stejně neměla cenu.Nedostal by z něj nic, i kdyby se snažil sebevíc. Peter se cítil strašně, protože nikdy nic svým přátelům netajil. Vždycky jim řekl vše co ho trápilo, a stejně tak to mohli udělat oni, ale nikdo z nich mu plně nedůvěřoval, což ho také trochu odradilo od toho, aby pro ně on byl otevřenou knihou a oni pro něj Pandořinou skříňkou.
"Tak pojď, Péťo. Musíme si pospíšit nebo nepřijdeme v čas na hodinu."
"No jo..." zamumlal popuzeně Peter, jediné co nesnášel na Removi bylo, že nikdy nevypustil z hlavy učení. Vlastně přeci jen na to někdy zapomněl, ale když se změnil ve vlkodlaka, nedbal ničeho. Chlapci se usadili uprostřed dlouhatánského stolu, ostatně jako vždy. Peter se pustil do jídla, nandal si na talíř vše, co mu padlo pod ruku. Podíval se na všechno jídlo před sebou a počal zadumaně přemýšlet o tom, čím začít- Dortík? Toast? Vafle? To bylo jediné co se Peterovi při snídani, obědu a večeři honilo hlavou. Když přišla řada na jídlo, neslyšel a ani neviděl. Když se dosyta najedl, spláchl vše ovocným čajem.
"Půjdeme?" zeptal se Remus, ale oči měl stále zapíchnuté mezi řádky učebnice Obrany proti černé magii, Rem byl velice zodpovědný student, takže nic nenechal náhodě a na vše se pilně učil, což se absolutně nedalo říct o Jamesovi a Siriovi. Oba měli pořád hlavu v oblacích, a nebo vymýšleli lotroviny, které by mohli na Severusovi Snapeovi vyzkoušet. Peter tyhle jejich bláznivé akce miloval, a také se téměř všech zúčastnil,ale Remus k nim měl jistý odpor. "Haló, země volá Petera!" řekl Remus, když si všiml, jak Peter nepřítomně civí na Lesley- velice pohlednou dívku, sedící u Mrzimorského stolu. V okamžiku, kdy to dořekl, vtrhli do místnosti James se Siriusem. Sirius si okamžitě všiml dívky, která na někoho zamával, pomyslel si, že to je ne něj a mávnutí opětoval.
"Hej brácho, to nebylo na tebe," řekl James a uchechtl se.
"Jak jako, že to nebylo pro mne? Jasně že to bylo pro mne. Pro koho jiného." Sirius dnes překypoval sebevědomím, ale James jeho sebejistotu trochu usměrnil, ukázal na červenajícího se Petera.
"To jako myslíš vážně, že by to snad mohlo být na něj?" zeptal se Sirius svého přítele na jeho názor.
"Nejen že si to myslím."
"Tak to dokaž. Jdi za ní a zeptej se jí, přece si nemyslíš, že by mávala tomu troubovi?" Siriův pohled padl na Petera.
"No já nevím, ale tohle," ukázal James na mrzimorskou dívku, "je ta holka, co s ní ten trouba seděl v kupé." Na slovo trouba obzvlášť kladl důraz, což Siriuse jenom popudilo. Něco nesrozumitelně zamručel a sedl si ke stolu, odkud právě vstával Remus a s ním i Peter.
"Tak co Petříku? Jak to jde s tou holkou?"
"S jakou holkou?" pípl tiše.
"No s jakou?!? S to, jak jsi s ní seděl v kupé, ne? Nebo máš ještě jinou?" Sirius pohodil hlavou směrem k Lesley.
"Do toho nemáš co strkat svůj čumák!" křikl nezvykle nahlas Peter, načež se na něj všichni přítomní tázavě podívali.
"Do čeho mám a nemám strkat svůj nos, ti může být úplně jedno! Petříku." V Siriusovi všechno začalo vřít, nebyl zvyklý na to, že mu Peter někdy něco neřekl. Remus pochopil, že by z toho nebylo nic příjemného, takže Petera vzal za ruku a odtáhl ho s sebou.
"Co s tebou je Petře?" zeptal se starostlivě Remus, dnes již podruhé.
"Do toho ti nic není!" vyjel na něj Peter, od té doby, co se přidal k Voldemortovi, ho provázeli výčitky svědomí a strach. Byl neobvykle nervózní a už se se svými kamarády tolik nebavil.Remus si toho všiml jako první, snad to bylo tím, že s Peterem trávil daleko více času než James a Sirius.
"Tak promiň, pokud se o tom nechceš bavit, tak já už se tě ptát nebudu." Peter pocítil potřebu mu sdělit všechno, od toho, že se přidal na stranu zla až po to jak se zamiloval, i to, jak jí vyznal lásku, ale ona si z něj jenom utahovala, už to měl na jazyku, ale na poslední chvíli se zarazil. Co to dělám? projelo mu náhle hlavou, Kdyby se někdo dozvěděl, že jsem se přidal k Pánu zla, dostal bych čestné místo v Azkabanu.
ooOoOoo
Po lektvarech, poslední hodině, Petera, pohrouženého do víru myšlenek, vytrhla palčivá bolest v paži. To znamenalo jediné, jeho Pán ho volá. Byl čas pro utrpení ostatních. Peter se nepozorovaně odplížil za hranice Zapovězeného lesa, kde mohl bez problémů vzlétnout, největší pozor si musel dát, když procházel okolo Hagridovy hájenky. Nasedl na koště a vznesl se k večerní obloze potáhnuté závoji tmy.
Za deset minut byl na smluveném místě, kam se postupně přemisťovali a slétali všichni Smrtijedi. Po chvilce byli všichni, vybrali svou oběť a dali se do hrůzného činu, pro pobavení. Tentokrát si vybrali malý domek na louce. Došli k němu. Někteří z nich dychtivostí doslova přetékali, a čekali, až Pán zla svolí jejich počínání. Za necelý okamžik se už ve vzduchu vznášeli křičící mudlové. Volali a prosili o pomoc, ale muži s maskami na obličeji byli neúprosní. Smáli se jejich utrpění a jejich prosbám. Mladý chlapec, kterého si nikdo nevšiml, rychle vyběhl ze dveří a přiběhl k jedné z děsivých postav, pohotově, nevědom si svého činu, strhl jednomu z nic masku. Kápě, zakrývající hlavu sklouzla po mužových stříbřitých vlasech, jeho bílá pokožka nyní nabrala rudě červenou barvu.
"Crucio!" zaburácel naštvaný kouzelník, ve kterém nezvaný host poznal Malfoye, a namířil hůlku na chlapce. Mladík, jenž si zpečetil svůj osud nerozvážným činem, vydal bolestný sten, jeho tělo, jakoby bylo v jednom ohni, jakoby mu někdo roztržitě roztahoval kost po kosti od sebe. Uširvoucí křik dělal Smrtijedům nesmírnou radost. Všichni stáli v hloučku okolo chlapce, který prožíval neskutečná muka. Po chvíli vyhasl jeho život, ale jeho tělo se ještě chvíli zmítalo v bolestných křečích, až nakonec ustal všechen křik. Znenadání zašustilo křoví, nanejvýš potěšení muži tomu nedávali moc pozornosti, ale pak jeden z nich vykřikl, že byl někdo za křovím. Všichni Smrtijedi, až na některé, kteří s snažili zajistit člověka, jenž tu neměl být, se rychlostí blesku přemístili. Peter si nasedl na koště a odletěl, nechtěl, aby ho někdo našel na místě, kde ležela mrtvá těla mudlovské rodiny. Při pomyšlení na Azkaban, mu udělaly vnitřnost obrovský kotrmelec. Prodíral se nočními závoji a pomalu se přibližoval na místo skryté mocnými kouzly před okolním světem. On, jakožto stoupenec lorda Voldemorta, byl s tajemstvím domu na Hermanově náměstí seznámen. Vešel do domu, kde již byli všichni, chyběl už jen on. Rychlými krůčky přicupital ke stolu, v jehož čele stál rozzuřený Voldemort. Pěstí tloukl do stolu a něco vykládal:
"..mohlo stát?"
"Možná nějaký zrádce vyzradil místo naší schůzky," navrhl Snape.
"Ale Severusi, snad si nemyslíš, že by MNE mohl někdo zradit!" vykřikl rozzuřeně Voldemort.
"Možná máme mezi sebou zrádce a ani nevíme, kdo to je!" ozval se najednou jeden z mužů.
"Doopravdy nevím, co si o tom mám myslet," prohlásil Pán zla a všichni jeho stoupenci utichli a jen nervózně poslouchali. "Červíčku," ukázal svým kostnatým prstem na Petera, "myslíš, že máme mezi sebou zrádce?"
"Já-já nevím"pípl tiše Peter. Voldemort se odvrátil, nespokojen s jeho nedostačující odpovědí, ale nedal to nikterak najevo, a dál seznamoval všechny přítomné s tím, co by se mohlo stát, když by se informace o Luciusovi Malfoyovi dostala na veřejnost.
"Dobře," zasyčel po dlouhém proslovu, "Vám všem," ukázal na všechny stojící kolem stolu, "dávám za úkol najít toho čmuchala, jelikož je pro nás až přespříliš nebezpečný. Nyní můžete odejít." Svým pokynem rozpustil všechny, kteří byli v jeho přítomnosti. Smrtijedi se jeden po druhém přemisťovali nebo použili letaxu. Peter vyšel ze dveří do noční temnoty, pomalu nasedl na koště a vznesl se do vzduchu, vstříc noční obloze. Vítr mu čechral vlasy a jeho mysl zastřela její podoba. Od té doby co slyšel jak se o něm baví s kamarádkami, se na ni snažil zapomenout, ale vzpomínky mu to nedovolily, a ona mu to taky nechtěla ulehčit, při snídani na něj mávala, neustále se na něj usmívala a on na ni má zapomenout? Ani kouzelník s kamenným srdcem by to nedokázal, tak proč tenhle úkol stojí zrovna před ním samotným?
ooOoOoo
"Ahoj Siriusi," pozdravila Siria Lesley.
"Ahoj." Sirius si ji počal se zájmem prohlížet.
"Nevíš kde je Peter?" zeptala se Les poněkud starostlivě.
"Ne, to nevím," odpověděl Sirius.
"Tak díky," usmála se a otočila se, protože chtěla odejít, ale Sirius byl rychlejší a chytl ji za ruku. Přitáhl ji k sobě a začal ji líbat. Lesley se od něj chtěla odtrhnout, ale on ji nepustil. V tu chvíli přišel Peter, byl úplně bledý, a když uviděl Lesley s jeho kamarádem, jak se spolu líbají, krve by se v něm nedořezal. Zbledl ještě víc a otočil se. pomalým šouravým krokem odešel zpět do temnoty nočních Bradavických chodeb. Lesley si ho všimla, vší silou se od Siriuse odtáhla a vlepila mu facku, do níž vložila všechen svůj vztek.
"Hnusáku," křikla za ním a utíkala do míst, kde byl před chvílí Peter. Předpovídala, kam asi tak šel, rozhodla se pro malou osamocenou chodbu. Rozeběhla se, doufajíc, že ho dostihne, ale on tam nebyl. Běžela tedy dál,docela malinkými chodbičkami, ale i velkými chodbami, dokonce použila některé zkratky, které znala a pevně věřila, že ho najde a všechno mu vysvětlí, ale nestalo se tak. Nenašla ho. Po třicetiminutovém zběsilém prohledávání Bradavic a školních pozemků, to vzdala. Zdrcena vším co se během tak krátké doby mezi ní a Peterem odehrálo, se posadila na veliký kámen u břehu jezera. Očima přejížděla hladinu jezera a odlesk měsíce na něm. V duchu usilovně přemýšlela. Peter si mě teď vůbec nevšímá, ale proč? Vždyť jsem mu nic neudělala nebo snad ano? Možná slyšel o čem jsem si s holkami povídala, a dotklo se ho to, ale stejně nechápu, proč je znenadání tak odtažitý, otázky tohoto typu ji ne a ne opustit. Hrozně moc jí chyběla Peterova přítomnost. Vždycky se smála jeho výpadkům, ale nebylo to škodolibé- Možná už ho omrzelo to, jak jsem si z něj dělala legraci, ale já to přeci nemyslela vážně. Po delší chvíli prosezené na kameni, začal Les bolet zadek a byla jí už pořádná zima. Pomalu se zvedla, naposledy se rozhlédla po okolí. Její pozornost upoutala malá tlustá krysa, která zběsile proběhla okolo jejích nohou. Lesley pohotově uskočila a utekla směrem k hradu, jestli něco nenáviděla, byly to krysy.
Při představě probíhajícího hlodavce se jí udělalo slabo, měla co dělat, aby se udržela na nohou, ale nakonec se překonala. Pomalu došla k velké bráně, která vedla do Vstupní síně. Vstoupila dovnitř, bylo asi půl desáté, takže šla rovnou ke vchodu do Mrzimorské společenské místnosti. V jejich místnosti byl taktéž plápolající oheň, vydávající obrovské množství tepla. Unaveně se došourala k jednomu ze žlutých křesel, pohodlně se usadila a zadívala se do oranžových plamenů, pozvolna přecházejících do červené barvy. Pokračovala dál v rozjímání o budoucnosti jejího a Peterova vztahu, který ještě ani nezačal.
ooOoOoo
Peter bloumal ve své krysí podobě po hradě tak, aby ho nechytila paní Norissová. Na nic se nesoustředil, jen si potřeboval pročistit hlavu. Skoro nikdo si ho nemohl všimnout. Nikdy tohle nedělal, protože neměl proč, ale najednou ho to napadlo. Potřeboval se zbavit všech zábran a jen spontánně chodit, což by mu v lidské podobě neprošlo. Litoval toho, že nepoznal kouzlo spočívající ve zvířecí podobě dříve. Když se proměňoval, tak to bylo jen kvůli tomu, že šli Rema osvobodit v době jeho "nevolností" z Chroptící chýše. To byla vždycky legrace, proháněli se spolu po Prasinkách a nikdo je nemohl potrestat, protože nikdo netušil, že vlkodlak, jelen, černý pes a krysa jsou Poberti, kteří dávno po večerce nejenže nebyli ve svých postelích, ale vesele si běhali po kouzelnické vesnici.
Když měl už dostatečně času na to, aby si roztřídil v hlavě myšlenky, tak doběhl co nejdelší cestou k obrazu Buclaté dámy.
"Mandlový koláč," řekl když se vrátil do své normální lidské podoby.
"C-co?" vyjekla žena z obrazu.
"Mandlový koláč," zopakoval netrpělivě Peter.
Buclatá dáma na něj chvíli koukala, a pak se pořádně rozčílila: "Co tady děláš? Víš kolik je hodin?"
"Ano vím, a teď mě laskavě pusťte."
"Chodí pozdě a ještě je drzý!" postěžovala si. I když nerada, musela mu otevřít. Pomalu a s remcáním se odklonila, čímž Peterovi umožnila přístup do vylidněné společenské místnosti. Rychlým krokem vešel dovnitř a zamířil rovnou do chlapeckých ložnic, kde už dávno spali James se Siriusem a Remusem, nebo si to alespoň myslel.
"Čau Petře," oslovil ho James sedící ve svém oblíbeném, vlastně nejoblíbenějším křesle vůbec.
"Čau," připojil se Sirius.
"Ahoj kluci," řekl Peter poněkud vrtkavě. "Co tu děláte?"
"My?" zeptal se Sirius, "u nás je to jasné, ale co tu děláš tak pozdě ty?"
"Já- já," koktal Peter.
"No jasně, je nám to jasné," zkrátil jeho utrpení James. "Nechceš nám pomoct?"
"S čím?"
"No s čím asi?" připojil se do debaty Sirius, "Co asi tak můžou dva Poberti dělat v noci, dávno po večerce, ve společenské místnosti?"
"No, tak dobře." Peter se nejistě posadil. Nechápal proč ho James přizval a ani tomu nedával moc velkou pozornost. Byl totiž myšlenkami úplně jinde. Viděl mě taky? Doufám, že viděl jenom Malfoye, toho nesnáším, takže by mi nevadilo to, že by byl v Azkabanu, ale kdyby viděl mne... Už zas, ten nepříjemný pocit, jenž se ho zhostí při jediné myšlence na Azkaban.
"..Slyšíš nás?" vytrhl ho z přemýšlení James.
"Jasně," odpověděl bez rozvahy Peter.
"A co si o tom myslíš?"
"Že je to skvělý nápad."
"Víš vůbec na co jsme se tě ptali?" vyhrkl Sirius.
"Ne," přiznal se tiše Peter.
"No... tak to je hezký, my tady na tebe celou dobu mluvíme a pán si klidně neposlouchá," rozčiloval se Sirius, " ptali jsme se tě jestli zítra půjdeme ke Třem košťatům nebo se projdeme po škole."
"Aha."
"A co si tedy myslíš?" zeptal se ho narozdíl od Siriuse James klidně.
"No já nevím, ale raději bych šel ke Třem košťatům," vyřkl svůj názor Peter.
"Tak dobře," otočil se Sirius na Jamese a dělal, jakoby tu nikdo další nebyl. Po třicetiminutové prodlevě nicnedělání se Peter zvedl.
"Půjdu spát," oznámil svým kamarádům. James se Siriusem tomu ale nedávali příliš své pozornosti a dál o něčem diskutovali. Peter už nečekal na jejich odpověď, protože to by bylo jako nabírat vodu do cedníku. Odebral se do chlapeckých ložnic. Došel před dveře a zatáhl za kliku. Remus klidně oddechoval , což znamenalo jediné, a to že už spal a také, že Peter nebude nikým dlouho rušen. Jelikož James se Siriusem vypadali, že jejich diskuse se protáhne až do brzkých ranních hodin. Posadil se na postel a počal šmátrat pod dekou, ve snaze najít svoje pyžamo. Nahmatal ho, vytáhl a pomalu si ho na sebe oblékal. Naskytl se u pohled na sytě modrou oblohu se třpytícími se žlutavými hvězdami. Nikdy mu moc nešlo rozeznávat souhvězdí, ale jedno s jistotou našel, byl to Malý vůz. Viděl jeho sedm hvězd, ale jeho sympatie měla pouze jedna, nejdominantnější hvězda z tohoto souhvězdí Polárka. Při pohledu na ni se mu rozzářila jeho malá uslzená očka. Dlouho jen nečinně seděla a tupě zíral na hvězdnou oblohu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik je Vám let?

méně než 10 6.7% (4)
10 21.7% (13)
11 5% (3)
12 5% (3)
13 20% (12)
14 16.7% (10)
15 10% (6)
16 5% (3)
17 5% (3)
18 1.7% (1)
19 1.7% (1)
20 0% (0)
více než 20 1.7% (1)

Komentáře

1 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 20. ledna 2008 v 19:25 | Reagovat

Moc hezký!!!! Já vůbec nevim, kde bereš ty nápady a ještě tu chuť psát zrovna o Pterovi. Já ho prosrě nemám ráda, ale v téhle povídce je mi ho je líto...píše opravdu dobře :-)

2 Mihule Mihule | 25. ledna 2008 v 23:33 | Reagovat

Me se to taky uplne libi, ja bych neco takovyho nikdy nenapsala...Proste uplne pekny...tesim se na dalsi kapitolu a pls napis taky dalsi k Trable s láskou, i kdyz rikas ze nemas napady...ty to zvladnes :)

3 Elizabeth greenová Elizabeth greenová | Web | 23. února 2008 v 16:24 | Reagovat

Mě se to líbilo....ale chtělo by to napsat další, opravdu ti to jde dobře...jsem ráda, že jsem na tvoji stránku narazila..x))

4 Ceraa Ceraa | Web | 7. března 2008 v 22:31 | Reagovat

Moni, opravdu, opravdu skvělé... :-) při všechn těch hodinách češtiny za ty tři roky, co tě znám, jsem si například já vůbec nevšimla, jaký máš talent, zatímco si dělá profesorka oblíbence, nebo ne, oblíbence..ale prostě se zaměřuje na pár osob a nevědomky přehlíží obrovský talent nebo pokroky jiných... úžasný :)

5 Naiad Naiad | Web | 18. března 2008 v 19:35 | Reagovat

Tahle povídka je prostě úžasná! Jen mám pocit, že se jí moc nevěnuješ, což je moc velká škoda! Je to skvělý nápad a ty to skvěle píšeš... ten strach z to, že je hodnou někdo chytí a on půjde do Azkabanu, je skvěle popsán, a popisování jeho lásky k Les je také skvělé :-) Jen jsem moc nepochopila její postoj, měla jsem pocit, že ho má rada jako kamaráda, ale jak to někteří dělají, ho trochu před jinými lidmi ztrapňuje, i když to nemyslí až tak zle, ale v téhle kapitole jsem měla pocit, že ho má ráda o něco víc...

No každopádně skvělá kapitola a já doufám, že se téhle povídce budeš věnovat, je totiž skvělá :-)

6 Illandris Illandris | Web | 9. dubna 2008 v 21:20 | Reagovat

Skvělá kapča. Ale ten Sirius je fakt hajzl. On musí líbat každou. V tu chvíli mi bylo Petra fakt líto:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama